Akihabara.cz


Zobrazit příspěvky

Tato sekce Vám umožňuje zobrazit všechny příspěvky tohoto uživatele. Prosím uvědomte si, že můžete vidět příspěvky pouze z oblastí Vám přístupných.

Témata - matenrou

Stran: [1] 2
1
Setkání / Koncert jihokorejských Jambinai
« kdy: 22. Březen 2017 - 17:24:12 »
Dne 12. 4. 2017 bude v Praze v Paláci Akropolis koncert jihokorejské folk rockové skupiny Jambinai.

Ticketpro:
http://www.ticketpro.cz/jnp/hudba/kluby/2012728-jambinai-jizni-korea-.html
Rachot Production:
http://www.rachot.cz/cz/events/jambinai-0
Facebook Jambinai:
https://cs-cz.facebook.com/jambinaiofficial/


2
Off-Topic / Jaké máte vyzvánění na mobilu?
« kdy: 05. Březen 2017 - 00:35:05 »
Otázka je jednoduchá. Máte na mobilu jako vyzvánění píseň nějaké své oblíbené asijské skupiny či nějaký opening z animé?   

Já mám Huang Di od japonských D.
https://www.youtube.com/watch?v=AFRIhc8k5yU

Ale všimla jsem si, že ne každému se moje vyzvánění zamlouvá.   :D

3
Jelikož se jako každý rok blíží den vlajky pro Tibet (10. 3., 10. 3. 1959 bylo povstání tibetského lidu), tak bude tenhle díl speciálem tamní hudby a nemůžu jinak než začít její historií a tak trochu i významem.
O původních obyvatelích tibetské země se mnoho neví a informace se různí, ale jejich hudba prý byla hlavně šamanskými a rituálními písněmi náboženství bönismu. Používali nástroje jako bubínek damaru a píšťaly rkang dung a rkang gling. Kolem 7. a 8. století n. l. se k nim díky Indům začal dostávat buddhismus, kde hudba hraje významnou roli při modlitbách a s novými zpěvy se do Tibetu přinesli i tradiční buddhistické nástroje jako zvonky, činely, rohy i bubny. V té době se začal Tibet navzájem dost ovlivňovat i s Nepálem a Bhútánem (najdete hned několik skoro stejných nástrojů, které se odlišují jen jménem). Původní obyvatelé se ale svých zaříkání nevzdali a tak vznikl zvláštní mix toho všeho. Používali a dodnes používají i typický zpěv, kdy někteří zpěváci (mniši) umí zpívat i 3 noty ve stejnou dobu nebo zpívají naráz 2 odlišnými hlasy, něco jako mužský a ženský. jedná se o druh hrdelních zpěvů khöömi, který je tradiční i v Mongolsku.
Později, ve 13. století, začal být Tibet ovlivňován již zmíněným Mongolskem, protože Mongolové získali nad Tibetem nadvládu. Pak se do Tibetu dostaly i vlivy Číny a tak vznikl svébytný styl- směs obřadných písní s vlastní i lehce převzatou lidovostí, kterou uslyšíte i v moderní hudbě, která se v Tibetu začala objevovat až na konci 20. století a pokud si pustíte jejich nahrávky, na folk alespoň okrajově narazíte. Tibeťané ho totiž ani ve 21. století nezapírají a díky tomu je jejich tvorba neobvyklá a i moderna se od ostatních docela odlišuje.

Nástroje původních obyvatel     
Ty byly vyráběny z lidských kostí. Na píšťaly rkang gling a rkang dung se používá stehenní kost. Později se začaly zdobit dřevem a kovovými dekoracemi (například konec je ve tvaru hlavy mořského tvora makara). Dnes jsou i celokovové. Bubínek damaru je tvořen 2 temenními částmi lidské lebky (většinou ženské a mužské jako harmonie života), které jsou k sobě připevněny vnější částí. Otvory lebek překrývá kůže, spoj pak chrání kovový pásek s úchytem, na pásku jsou 2 provázky s kamínky, ty točením bubínku naráží na kůži. Píšťaly se drží v levé ruce- ruka moudrosti, bubínek v pravé- ruka metody, učení. Dnes se nástroje vyrábí i ze dřeva, ale výroba kostěných prý ještě nevymizela.
https://www.youtube.com/watch?v=LmV8swDIVrc   

Buddhistické nástroje
Patří k nejpočetnější skupině tibetských hudebních nástrojů. Najdete je v nabídce na tolika stránkách, bohužel některé tvrdí, jaké jsou to originály přímo z Tibetu a pak zjistíte, že dost z nich se stejně vyrábí v Nepálu, Indii nebo Číně. Ale zpět. Mniši používají hlavně dechové a bicí nástroje.
Činely se vyrábí hlavně z bronzu a mají často kožené úchyty. Nejznámější jsou menší hodně vypouklé rolmo. Hraje se na ně horizontálně. Další známé jsou malé prstové činely ting shags (ty jsou oproti ostatním často stříbrné), při hře se zavěsí na prst. Třetími jsou dva vetší plošší silnyan a bub (sbub cha). Silnyan je oproti bub menší, při hře se drží vertikálně. Na větší bub se hraje horizontálně (na Wikipedii, mám pocit, to mají obráceně). Udržuje se takzvaný rytmus míru a vody a techniky jsou rotace, tlumení, třáskání a válení.
Z bubnů je známý dhyano. Původem je z oblasti Nepálu. Vyrábí se z jednoho kusu dřeva a obě strany pokrývá kůže (hlavně kozí). Drží se za rukojeť většinou v levé ruce a pravou se pomocí tvarované paličky bubnuje. Dalšími bubny je několik typů nga (cho-e-nga).
Zvonky patří k důležitým nástrojům. Ty malé, které se nazývají dril bu (gshang) se drží v levé ruce, v pravé pak malé žezlo. Zvonky se vyrábí hlavně ze železa a prý symbolizují ženské principy. Nejpoužívanějším gongem je khar-nga. Má střední velikost a svolává se jím k modlitbě. A zpívající misky jsou zvláštností buddhismu. Byly stvořeny někdy kolem 500 př. n. l., měří od 4 palců (kolem 10 cm) po více jak metr. Je jich asi 14 typů, vyrábí se ze zlata, železa, zinku, stříbra, olova a používá se i rtuť. Hraje se na ně tak, že paličkou přejíždíte okraj misky. Její zvuk prý působí na nervovou soustavu a otvírá čakry.
Na rohy se používají buď přírodní materiály nebo bronz a mosaz. Z těch přírodních je to ngeru, roh z rohů vodního buvola. Hodně užívaný je i kar-dung (dung-kar, ran gshog-ma). Jedná se o roh z ulit mořských plžů. Třetím je ga-ling, dříve vyráběný z palisandru, původem z Indie. Má 7 děr vepředu a 1 vzadu.
Druhou skupinou jsou rohy nebo trumpety z kovů. Typické jsou mosazné až 4 metry dlouhé rohy dung chen. Pro svou velikost se dají složit do sebe. Do Tibetu se dostaly někdy v roce 1040, díky buddhistickému mistrovi Atisha. Používají se ke svolávání i při soudních obřadech. Menšími rohy jsou zangs dung a rag dung.
https://www.youtube.com/watch?v=NxRJzllQ48I   
https://www.youtube.com/watch?v=Ku0kIRtJaCU

Folkové nástroje
Třetí skupinou jsou ty nástroje, které s dají označit jako lidové. Patří k nim hlavně himalájské verze čínských nástrojů.
Piwang jsou tibetskou verzí čínských houslí erhu. Vyrábí se z tvrdšího dřeva (tělo občas z rohů yaků), kůže, koňských žíní a hedvábí. Mají 2 velikosti. Větší se používají na západě, menší hlavně na východě. Cena je asi od 4000 Kč.
Gyumang (yangchin) je himalájská verze čínského dulcimeru (cimbálu) yangquin. Má 56 strun a 14 můstků, hraje se na něj tenkými paličkami. V Tibetu se stal populárním ve 14. a 15. století. Jeho jméno je složené ze slov gyuba- struny a mangbo- hodně.
Lim (gling-bu, linguo) jsou bambusové flétny různých velikostí. Nejčastěji mají 6 děr pro prstoklad a hraje se na ně horizontálně.
Nejznámějším nástrojem je hymalájský dramyin (v ostatních zemích jako Nepál atd. dranyen, dramyn, sgrna-snyan nebo tungana). Jedná se o loutnu. Má různý počet strun 4, 5, 6, 7 i více. V Tibetu je to většinou 6. Měří 60-120 cm, je bez pražců a rezonančních otvorů. Bývá vyroben z jednoho kusu dřeva (moruše, Morus Indica), původně i z bambusu. Tělo je kryté kůží (hlavně ovčí), struny jsou z vlny, žíní a nyní i nylonu. Hraje se na něj jako na kytaru a to i trsátkem (ze dřeva, kostí, plastu). Hlava je stočená do tvaru písmene c a v Bhútánu má podobu příšery makara. Celý dramyin zdobí ornamenty typické pro jednotlivé kraje. Poprvé ho popsal Diba Sangije Jiauco za vlády 5. dalajlámy (5. dalajláma byl prvním dalajlámou, který se stal zároveň i světským vládcem Tibetu), ale dramyin má prý více jak 1300 letou historii. Jeho pojmenování vychází ze slova dramyin- krásný melodický zvuk. Našla jsem ho v nabídce na jedné anglické stránce a tam za něj chtěli v přepočtu kolem 100 000 Kč.
Většina tibetských nástrojů je barvena na zeleno, ta symbolizuje přírodu a obnovu, tak jako hlava makara. Ta je původem z hinduismu a je zároveň i symbolem síly a koloběhu vody a života.
https://www.youtube.com/watch?v=ATsJBX2-9Qk 

Jak jsem psala, na fragmenty folku narazíte v mnoha tibetských nahrávkách. Takže bych mohla jmenovat hezkou řádku interpretů nebo skupin a proto jen pár nejznámějších. První z nich je folk rocková Vajara (Namchok), založená v roce 1999. Dost známé jsou i zpěvačky ze skupin Acha Tsendep, Snow Lotus Three Sisters a Khawe Methoil Tsendep, pak folkovější skupiny Neemah, Sanag Band (Black Land Band), Aakama nebo moderní Sontsa. Nejtvrdší skupina, kterou jsem zatím objevila, se jmenuje Tibetan Wolf Band a i jejich tvorba z folku lehce vychází. V Americe působí folk rockoví Melong. Z nejznámějších hudebníků jmenuju Techung se svým projektem Techung (nahrál nějaké skladby pro film Everest z roku 2015 a dvakrát vystoupil v ČR) a Nawang Khechog. Sami Tibeťané mají i svůj původní folkový muzikál The Mystery Of Tibet. Samozřejmě, že se v posledních pár letech tamní hudebníci od folku pomalu začínají vzdalovat a nechávají se ovlivňovat postupy ostatních východoasijských zemí a tak se i u nich pozvolna tvoří i základy čistého popu, rapu a dalších.
Na Tibet jako takový narazíte v animé a mangách jako Tibet Inu Monogatari, lehce v Hetalia a asi i v 3x3 Eyes. Z nejaponské tvorby bych mohla jmenovat komiks Bílý láma a Le Sixieme Dala-lama a dva životopisné komiksy/mangy  o 14. dalajlámovi- Dalai Lama The Soldier Of Peace a The 14th Dalai Lama od Tetsu Saiwai.

Pár modernějších věcí
https://www.youtube.com/watch?v=QNsAjmH6qsI
https://www.youtube.com/watch?v=vr_BvagqbaA
https://www.youtube.com/watch?v=qpY5ilpmul4
https://www.youtube.com/watch?v=UXJ6oMNwScE
https://www.youtube.com/watch?v=ScqJNIgmYh8
https://www.youtube.com/watch?v=BO-n6C2JwcE
https://www.youtube.com/watch?v=qTGYujwsmY4

Facebook profil, kde najdete nejnovější tibetské písně různých žánrů
https://www.facebook.com/TibetanMusicWorld/


       

4
Díl 8 zaměřím na východoasijské loutny. Loutny všeobecně patří k nástrojům s dlouhou historií. Teoretik Richard Dumbrill ve své studii píše, že ty nejstarší jsou nejspíš ze 3. až 4. tisíciletí př. n. l. a stvořili je v Mezopotámii. Později se dostaly na západ i více na východ do centrální Asie (Persie). Tamní výrobci z nich vytvořili svůj nástroj barbat a nejspíš, podle některých teoretiků, z něj Číňané vyvinuli svou loutnu pipa, ze které následně vycházely i ostatní nejvýchodnější státy (Korea- bipa, Japonsko- biwa a Vietnam- dan ty ba).

Pipa
Pipa má více jak 2000 letou historii, prošla si několika změnami a na mnoha stránkách naleznete obsáhlý životopis, kterým tady nebudu plýtvat místem i časem. Takže jen krátké shrnutí. Jednou z nejstarších verzí byla takzvaná qin pipa. Podobala se spíš banjo. Za vlády Dynastie Tang (618- 907 n. l.) začal mít nástroj hruškový tvar a ke konci této Dynastie se začalo s tvarováním a ohýbáním krku a hlavy. Dříve měl pipa jen pražce na krku, později za Dynastie Ming (1368- 1644 n. l.) se začaly přidávat i pražce na těle a dnes je jich i více jak 30.
Jméno pipa dostal nástroj díky dvěma technikám hraní pi' a pa'. Stalo se tak za Dynastie Han (25- 250 n. l.) díky Xi Liu.
Zadek a krk pipa je často z jediného kusu tvrdého dřeva, který se barví na černo, předek je z paulovnie. Pražců na krku (zvané xiang) je 6 a vyrábí se ze dřeva, slonoviny i nefritu. Pražce na těle se jmenují ping a jsou z bambusu. 4 struny z hedvábí se nazývají zi, zhong, lao a chan (jaro, léto, podzim, zima) a ladí se v A, d, e, a. Na těle jsou odpírány bambusovým můstkem fushou. Pipa měří 3 stopy a 5 palců (zhruba 100 cm). 3 značí nebe, zemi a člověka, 5 je pěticí čínských elementů (země, voda, oheň, vzduch a kov).
Na pipa se hraje prsty, často prstovými trsátky nebo velkým trsátkem a je hned 70 až 80 různých technik.
Pipa patří k hlavním nástrojům a je pevnou součástí čínské klasické hudby, mimoto byla i předním nástrojem konkubín na císařském dvoře.
Na pipa hraje například Vrabčák ve filmu Zakázané království (2008), jeho starší verzi uvidíte ve filmu The Three Kingdoms- Resurrection Of The Dragon (2008) a nesmím zapomenout i na film The Magnificent Trio (1966).
Ze skupin jmenuji především folkovější Viva Girls, Silk String Quartet, 12 Girls Band, White Jade, Red Chamber, Hong Kong Chinese Band, Shanghai Chinese Band, tchajwanské Musou Band, na plastovou verzi hraje členka v Crystal Band a v roce 2016 přibrali folk metaloví Bloody Tyrant do své sestavy hráčku na pipa.
Cena pipa se pohybuje mezi 7 000 až 25 000 Kč. 
https://www.youtube.com/watch?v=SPhaGRqax2o   
https://www.youtube.com/watch?v=zrB5KLyKgNI

Biwa
Pipa se do Japonska dostala ve 2 typech někdy kolem 7. století a Japonci si z nich vytvořili hned několik verzí své loutny biwa. Oproti čínskému nástroji není u biwa krk a zadek jen z jednoho kusu dřeva a nemá pražce na těle. Biwa se postupem času stala v Japonsku dost populární a patří spolu s koto, shamisen a shakuhachi k hlavním nástrojům japonské hudby, např. gagaku. Dokonce ho používali i někteří samurajové ve svém výcviku jako mentální cvičení a biwa se také stala důležitým nástrojem buddhistických mnichů.
Na výrobu biwa se často používá morušovník, kdouloň nebo paulovnie, přičemž zadek, krk i pražce jsou z tvrdšího dřeva než předek. Velikost je i přes 90 cm. Biwa se dělí na zadek (gingetsu), předek (hangetsu), v něm jsou vsazené 2 půlměsíce ze slonoviny. Struny z hedvábí  podpírá můstek (fukuju). Ozvučná přední deska se nazývá fukuban. Na krku (shikakubi) jsou pražce (juu). Krk přechází v hlavu (hanju) s ladícími kolíky (tenju). Hlava je pak zakončená částí kairoubi. Biwa má 4- 5 strun a 4- 5 pražců, záleží na typu biwa. Těch je několik hlavních verzích a odlišuje je ještě i velikost, typ trsátka bachi i jeho použití.
Nejpoužívanější je asi gakubiwa. Ta má 4 struny a 4 pražce a hraje se s malým tenkým trsátkem (často vyrobené ze slonoviny). Pro hraní čínské hudby se používá gogenbiwa. Pro hru na satsumabiwa (4 struny, 4 pražce) se používá největší trsátko (veliké více jak 25 cm). Oblíbená je i chizukenbiwa, ta má buď 4 struny a 4 pražce nebo 5 strun a 5 pražců. U této verze se používá menší trsátko než u satsumabiwa. Další typy jsou heikebiwa (4 struny, 5 pražců), mosebiwa nebo nishikibiwa (5 strun, 5 pražců).
I přes svou popularitu se s biwa až tolik nesetkáte, ale i tak jmenuju například démona Biwa- bokubou z tradičních příběhů Tsukumogami, který má místo hlavy nástroj biwa. V animé seriálu Mononoke na něj hraje ryba Umizatou. Objeví se i v seriálu Samurai Champloo a v podivné hře Shall We Date? Destiny Ninja je postava Biwa Rengoku.
Z hudebníků na něj hraje Osamu Kitajima, Ushi-Waka z metalových Orochi nebo členky folkových Rin'.
https://www.youtube.com/watch?v=VjQK0EP4Kws     
https://www.youtube.com/watch?v=mWlDhsvdoko   

Bipa
Bipa je korejskou verzí pipa, ta se do Koreje dostala za období vlády Dynastie Tang. V korejském období Silla byla velice populární a Korejci si vytvořili hned 2 typy hyang-bipa a dang-bipa.
Hyang-bipa má 5 strun, rovný krk, předek se vyrábí z paulovnie a zadek z ořešáku. Nejdříve měla 5 pražců na těle. Za vlády Dynastie Chosun 10 a moderní i 12.
Dang-bipa má 4 struny, krk prohnutý dozadu a 12 pražců.
Bipa postupem času ztratila na oblíbenosti a až ve 20. století se pomalu začal nástroj více používat a příkladem, kde ho uvidíte, je manhwa Habaek-Eui Shinbu.

Dan Ty Ba     
Dan ty ba je vietnamská verze čínské pipa. Má 4 struny a hrají na něj třeba členky Mat Troi Do nebo Gaio Troi.

5
Počítače / Život bez internetu?!
« kdy: 18. Únor 2017 - 17:37:39 »
Tenhle týden u nás v ČR oslavil internet 25 let od spuštění a otázka se sama nabízí. Dokázali byste si představit svůj život bez internetu?

Já osobně momentálně ne a to nejen kvůli zábavě ale i dalším důležitějším věcem.  :)

6
Se sedmým dílem bych se chtěla opět vrátit k melodiím strun a to díky houslím erhu a haegeum.
Oba nástroje vlastně svým způsobem patří ke skupině asijských houslí huqin. Je to docela početná skupina smyčcových nástrojů s různým počtem strun (nejčastěji 2). Za jejich rozšíření stojí pravděpodobně etnikum Hu, které bylo i na území dnešní Číny, proto název huqin, hu od lidí Hu a qin slovo pro nástroj. Měli své housle xiqin, který asi vytvořil národ Kumo Xi. Někteří tvrdí, že se xiqin stal inspirací i pro mongolský morrin khuur, ale jsou verze, které to vyvrací a dokonce říkají pravý opak a vlastně celá otázka toho, kdo vytvořil prvotní asijské housle, je skoro detektivní román a na pachateli se teoretici nedokáží shodnout už celé roky. Ať tak nebo tak, původní xiqin se stal základem pro mnoho nástrojů.

Erhu 
První xiqin se do Číny dostaly za vlády Dynastie Tang (618-907 n. l.), později za Dynastií Yuan (13.-14. století) a Ming (1368-1644) si ho Číňané upravili a pojmenovali erhu. Er znamená dvě a je počtem strun, hu značí původ od lidí Hu. Za Dynastie Ming se začaly žíně smyčce protahovat mezi strunami. Za Dynastie Qin (1644-1911) už bylo erhu trvalou součástí čínské opery.
Velikost je kolem 80 cm a stejně dlouhý je i smyčec. Erhu se skládá z osmistranného těla (qin tong) vyrobeného ze dřeva křídloku. Tělo je potažené membránou (qin pí nebo she pí) z kůže krajty. Na tělu je krk (qin gan) z bambusu, na jeho vršku pak dřevěná hlava (qin tou), často krytá kostí, dnes i plastem. Hlava mívá občas podobu dračí hlavy. V hlavě jsou dva dřevěné ladící kolíky (qin zhou). Erhu má vnější strunu (nei xian, laděnou do D) a vnitřní (wai xian, laděnou do A), ke krku jsou upoutány pohyblivou strunou (qian jin). Struny jsou z hedvábí nebo kovové a na těle jsou podepřeny malým dřevěným můstkem (qin ma). Bambusový smyčec (gong) má část (gong gan), která se dá odepnout, protože koňské žíně (gong mao) se protahují mezi strunami. Takže na vnější strunu se vlastně hraje zevnitř a na vnitřní zvenčí.
Používá se notový systém jianpu stvořený v 19. století a užívá se celá řada technik hraní jako liangong (legato), dougong (tremolo), rou xian (vibrato) a další.
Erhu jsou velmi populární nástroj i dnes a je velká řada hlavně tradičních hráčů například Liu Wenjin, kterému se říká otec moderních kompozic pro erhu. To patří do hlavní pětky čínských nástrojů. Uslyšíte ho na hodně velkém množství soundtraccích nejen čínské produkce, zazní například ve filmech s herci Jackie Chan a Jet Li, Kung Fu Panda nebo Neprůstřelný mnich. Jejich tradičnější podání je u skupin z Číny, Tchaj-wanu i Hongkongu Wu Xi, White Jade, Silk String Quartet, A Moving Sound, Shanghai Chinese Orchestra, 12 Girls Band, ViVA Girls nebo Phoenix Band. V Crystal Band používají jeho plastovou podobu. Samo sebou jsou i u drsnějších skupin jako čínských Fu Xi (Chai Xudong) a z Tchaj-wanu jsou to Chthonic, kde se jich později ujal Freddy Lim a Crescent Lament (Jedi Yeh). Používají je i u americké rockové skupiny The Hsu-nami a jako doprovod je u nespočtu asijských interpretů jako Jay Chou, Phoenix Legend nebo The Last Successor. V animé a mangách je vidět v Akatsuki No Yona, hraje na něj Hyou klan v Saiunkoku Monogatari a v Hetalia ho má postava z Číny. Z filmů a seriálů můžu jmenovat například All About Women (2008) nebo Love In Disguise (2010).
Cena erhu se pohybuje mezi 2000 a 20 000 Kč, elektrické erhu JOYO je možné sehnat za 6000.
https://www.youtube.com/watch?v=xPW3xVJskMw   
https://www.youtube.com/watch?v=sCj_-JefbIc   
https://www.youtube.com/watch?v=kta4ZAwI6rY
https://www.youtube.com/watch?v=rMJXIit_JKI

Haegeum (haegum, haekeum)
Historie haegeum začala v období Goryeo (918-1392 n. l.), kdy se Korejci dostali k nástrojům huqin. Jméno haegeum se vytvořilo díky pojmenování haikum, které se užívalo v čínském kantonském dialektu. Haegeum se od původních huqin moc neliší a velkou změnou neprošlo, až mnohem později bylo vytvořeno sohageum verze se 4 strunami, na kterou hrají hlavně v Severní Koreji.
Na výrobu haegeum se používá 8 materiálů- kov, kámen (nefrit), vlákna, bambus, tykev, jíl, kůže a dřevo. Vše vytváří paleum- 8 zvuků přírody, která je v harmonii osmi zásadních korejských nástrojů, který každý z nich má svůj hlavní materiál: kov- jing, kámen- pyeongyeong, vlákna- geomungo, bambus- daegeum, tykev- saenghwang, jíl- hoon, kůže- janggu a dřevo- bak.
Tělo je převážně z bambusu (typ mangjongjuk, wangjuk), morušovníku nebo kdouloně. Krycí plát (bokan), který uzavírá tělo se vyrábí z paulovnie, krk (ipjuk) je z bambusu (typ obanjuk) a s tělem ho pojí železný prut, pak galakji, což je nefritový váleček a jíl. Na krku je hlava a na ní dřevěné kolíky (jua), ty jsou často potaženy stříbrem nebo zinkem. Struny jsou z hedvábí a vnější je yoo-hyeon a vnitřní jung-hyeon. Asi 2 cm od kolíků jsou připevněny strunou sansung (nebo heohyeon). Na spodku těla je kovový úchyt strun (gamjabi). Ten má často podobu želvy. Struny na těle podpírá můstek (wonsan) z tykve. Smyčec je z bambusu (typ ojuk, chuldanhwamok nebo haejuk), koňských žíní (malchong) a kožené odnímatelné části (chaeseung). Žíně se také protahují mezi strunami. Velikost haegeum je mezi 60-70 cm. Firma SuperSound vytvořila jejich elektrický prototyp.
Klasické haegeum se používá v lidové hudbě minsok-ak i v té klasické jeong-ak a jsou různé techniky hraní jako unjibop, nonghyun nebo toesung.
Haegeum zahlédnete v seriálu Heartstrings (2011) a hlavně v Dong Yi (2010) a Chuno The Slave Hunters (2010). Používají ho folkovější Heya, Pentatonics, Yien, Vidan, Miji, Sorea Band, Jambinai, Infinity Of Sound, Byulmaru, také Lee Eura, Kim Era, Kim Yeong-Jae, Yang Kyung-Suk nebo metaloví Gaia a Gostwind.
Haegeum se dá koupit za 10 000- 20 000 Kč.
https://www.youtube.com/watch?v=d9vIIeR7PMc
https://www.youtube.com/watch?v=mKSSrFZzzOQ
https://www.youtube.com/watch?v=ZvrMaJ1Nkow
https://www.youtube.com/watch?v=EiFSx86JE9c
 

7
Šestý díl se bude celý točit okolo dechových nástrojů hlavně všeho, co se týče základních fléten, které na první pohled vypadají docela stejně, možná i na ten druhý.
Asi bych mohla začít trochu všeobecně. Dechové nástroje jsou po mlácení kamene o kámen jedny z nejstarších, které člověk vytvořil. První vznikly před více jak 40 000 lety př. n. l., byly vyrobené z kostí, často těch dutých ptačích a prý vznikly nezávisle na sobě v různých částech světa. Kořeny východoasijských jsou prozatím stanoveny v Číně. V Jihau v provincii Henan se totiž našly ty nejstarší, vyrobené před 7000 př. n. l., byly pojmenovány gudi (kostěné flétny), měly 5-8 děr a vyráběly se z kosti ulna, kterou získávali z křídel jeřábů. Později přešli výrobci ke dřevu a především bambusu. Bambusové dechové nástroje se pak z Číny rozšířily do zbytku východní Asie- Korea, Vietnam, Japonsko.

Čína    
Dizi (di, hengdi)
Historie dizi je tak trochu opředena legendami o Žlutém Císaři (kolem 2600 př. n. l.), který hledal způsob, jak vyrobit flétny z bambusu a našel jej ve střední Asii. Jiní mluví o tom, že byly vyrobené až za Dynastie Han (206 př. n. l. - 220 n. l.). Dizi si prošlo jen několika změnami. V 7. století n. l. se začalo s překrýváním rezonančního otvoru a asi v 9. století se vytvořila skoro finální verze. Dizi je horizontální flétna velikosti 47-67x2,2-2,7 cm. Má foukací otvor chui, rezonanční otvor mokong, různý počet otvorů pro prstoklad (např. soprano dizi má 6 otvorů, bass dizi 7-8) a 2 ozvučné otvory na konci nástroje. Mokong se překrývá membránou dimo ze speciálního typu bambusu a lepí se na tělo želatinou ejiao. Membrána pak tvoří speciální zvuk. Dizi se vyrábí také ze dřeva, kamene, plastu i nefritu (tzv. yudi) a jsou 4 typy- bangdi, qudi, xiaodi a xindi. Na moderní dizi zahrajete 2 a půl oktávy. Dá se koupit za 1000- 4000 Kč.
https://www.youtube.com/watch?v=tuHiYjamHbE     

Xiao (hsiao, starý název shudi nebo qiangdi)
Xiao bylo vytvořeno také za Dynastie Han. Je to vertikální flétna, převážně z bambusu (jinak i z porcelánu, nefritu i slonoviny), obvyklá velikost je 75-85 cm, může být i 1,25 metru dlouhé. Má 6-8 děr pro prstoklad, ale foukací otvor embouchure je až na vršku hlavy. Moderní xiao (vytvořené v roce 1930) má 8 děr a dají ze na něj zahrát 2 oktávy. Xiao má dvě hlavní verze- qinxiao a nanxiao. Z nanxiao bylo nejspíš vytvořeno japonské shakuhachi. Cena xiao se pohybuje od 500 do 2500 Kč.
https://www.youtube.com/watch?v=vpXSdp4dNiM

Dizi je možné vidět a slyšet v čínském animovaném filmu The Buffalo Boy's Flute (Mu Di 1963) nebo ve Flying Swords Of Dragon Gate (2012) a společně s xiao je najdete u skupin 12 Girls Band, Phoenix Band, Guo Brothers, Hong Kong Chinese Orchestra, Musou Band, White Jade nebo Shanghai Chinese Orchestra. Dizi patří k pětici nejtypičtějších čínských hudebních nástrojů a jeho zvuk je na hodně soundtraccích historických filmů a jako dokreslení ho uslyšíte u Phoenix Legend, Chthonic, The Last Successor aj.

Korea
Piri
Piri patří spíš do skupiny hoboje a je srovnatelné s arménským duduk. Bylo vytvořeno z čínských hobojů v období Gogureyo (37 př. n. l.- 668 n.l.), je z bambusu a má 7 děr vepředu a jednu vzadu. Byly vytvořeny 3 verze- hyangpiri (nejdelší, 27 cm, vytvořené za Dynastie Goreyo), sepiri (nejtenčí) a dangpiri. Piri koupíte asi za 3000 Kč.
https://www.youtube.com/watch?v=gXWYRRe3fBg 

Daegeum (taegum, jeotdae)
Daegeum vzniklo z čínské dizi za Dynastie Silla (676- 935 n. l.) společně s dalšími horizontálními flétnami kryté membránou sogeum a junggeum. Tvoří tzv. samjuk (3 bambusy) 3 hlavní flétny z bambusu období Silla. Daegeum má foukací otvor chwingu, otvor krytý membránou cheonggong, 6 otvorů pro prstoklad jigong a 1 ozvučný otvor na konci. Vyrábí se ze dvou typů bambusu, vyskytujících se na východním pobřeží, a to hwangjuk a ssanggoljuk. Postupem času se vytvořili 2 verze- jeongak daegeum (má vyšší tóny, měří 85-90 cm) a za Dynastie Joseon se přišlo se sanjo daegeum (75 cm). Dají se na něj zahrát 2 a půl oktávy a jsou 3 typy hraní- jeonchwi, pyeongchwi a yeokchwi. Cena daegeum se pohybuje kolem 10 000.
https://www.youtube.com/watch?v=vAPkh4JHOww 

Korejské flétny je možné vidět v seriálu Heartstrings a filmu Faith (2012) a Dong Yi (2010). Používají je skupiny Sorea Band, Yien, Miji, Coreyah, Black String, Byulmaru, Baramgot nebo Pentatonics a metaloví Gaia a Gostwind.

Vietnam
Sao (sao truc)
Sao je vietnamská obdoba čínských horizontálních fléten, je také tvořeno z bambusu, velikost je 40-55x1,5-2 cm. Dříve mělo 6 děr pro prstoklad, v roce 1970 Dan Tinh a Ngo Nam stvořili verzi s 10 otvory. Dá se koupit jen za 300 Kč. Najdete ho ve vietnamské opeře Chao, pak u Van Singing Genre a Royal Small Orchestra, používají jí ve skupinách Phong Nguyen Ensemble a Guao Thoi.
Když budete hledat informace o sao, často narazíte na pojem dieu sao, ale to se sao truc nemá moc společného, jsou to totiž proslulí vietnamští draci. Tvoří je velké křídlo, na kterém jsou připevněné speciální flétny. Při letu vydávají specifický zvuk.
https://www.youtube.com/watch?v=VFbAjX8oTHo   
https://www.youtube.com/watch?v=pT8Xm9IkJbg

Japonsko
Shakuhachi
Je vertikální flétna, vychází z čínských nanxiao, které se do Japonska dostaly někdy mezi 6. a 9. stoletím. Ze začátku mělo až 6 děr pro prstoklad, později jen 5 vepředu a jednu vzadu. Vytvořily se 2 typy- jinashi a jiari. Vyrábí se tradičně z bambusu. Shakuhachi znamená 1,8 shaku. Shaku je stará délka 30,3 cm a hachi je 8 palců, takže 1 shaku 8 palců (55 cm)- délka stébla bambusu od kolene ke koleni. Používá se v zen buddhismu a jejich mniši komusou (se zvláštním košem na hlavě- tengai) na něj hrají skladby honkyoku. Shakuihachi se dají koupit od 750 do 9000 ty základní, profesionální jsou podstatně dražší. Shakuhachi používají hráči ve skupinách u CrowXClass, Kao=s, Wagakki Band, Rin' nebo Osamu Kitajima. V League Of Legends na něj hraje Yasou.
https://www.youtube.com/watch?v=3ZQLm3o1BOo   

Shinobue (shinbue, takebue)
Je horizontální flétna. Vznikla v období Yamato (asi 6. století). Shinobue je rozděleno na hlavu (kashira), krk (kubi)- kde je foukací otvor utaguchi a dolní část (kanjiri)- zde je 7 děr pro prstoklad (yubiana). Velikost je od 30-60 cm, jméno je prý odvozeno od typu bambusu shinodake, ze kterého se vyrábí. Používá se v hudbě naguta a kabuki. Dá se pořídit zhruba za 600 Kč. Zvláštní verzi hitů hrané na shinobue uslyšíte od dua Shinpu. Hraje na něj Ryu (dříve Ushi Waka) z Orochi.
https://www.youtube.com/watch?v=3Zy_iYgQJg8

Ryuteki (youjou, outeki)
Je horizontální flétna, říká se jí dračí. Vyrábí se prý z více jak sto let starého bambusu zvaného susudake. Má 7 děr pro prstoklad, první 3 pro levou ruku, ostatní pro pravou. Ryuteki je asi 40 cm dlouhé. Používá se při písních gagaku a prý je to oblíbený hudební nástroj samurajů i bojovníků ninja. Cena ryuteki je okolo 2000 Kč a v oblibě ho má již zmíněný Ryu z Orochi.
https://www.youtube.com/watch?v=U2pxa2LauBU&list=PLf6xyfgPeYP7jmv2lXk9Vq-Oi4XVQ4K4S&index=1

A co se týče fléten a animé, tak určit, jestli je to shinobue, ryuteki nebo i nohkan, je docela těžké. V Nitaboh je to snadné, Nitaro začínal u ryuteki, pak hrál na shakuhachi a nakonec na shamisen, ale u ostatních třeba Naruto (Sasuke Uchiha), Fushigi Yuugi (Amiboshi), Saiunkoku Monogatari (Ran Ryuuren) nebo Basilisk (Kouga Gennosuke) se to vážně jednoznačně říct nedá. 

8
Má píseň vniká do duše, každý hledá v předtuše.
Správně tuší ten, kdo viděl film Kung Fu mela, že pátý díl bude dokončením čtyřky a že doplním informace o dalších pěti zásadních dlouhých citerách východu Asie. První dvě jsou čínské guqin a guzheng, třetí japonské koto a nakonec malá zmínka o mongolské yatga a vietnamské dan tranh.

Guqin (jinak taky jen qin, gu znamená prastarý, qin označuje nástroj)
Jak jsem psala ve čtvrtém dílu, vše asi začalo díky tomuto nástroji. Má možná až 5000 letou historii, ale popsány jsou poslední 3000 let. Byla to první dlouhá citera, říká se mu otec čínské hudby a nástroj ság a od roku 2003 je na seznamu UNESCO.
První guqin měli pět strun pojmenovaných země, voda, vítr, oheň a kov. Později za Dynastie Zhou (kolem 1000 př. n. l.) se přidala 6. a za nedlouho i 7. a nástroji se začalo říkat i qixianqin (sedmi strunný nástroj). Struny z hedvábí nejsou podepřeny můstky a to guqin odlišuje od ostatních citer a hudební teoretici tomu přikládají velkou váhu. Prostě guqin není guzheng. Dají se na něj zahrát 4 oktávy. Tělo je z paulovnie a katalpy a jeho velikost je 3 chi 6 cun a 5 fen (tedy 365 jako dní v roce, jinak 122x20x5-10 cm). Na vrchní části desky je 13 hui z perleti nebo slonoviny. 13 jako je měsíců v lunárním kalendáři. Hui rozdělují hrací plochu na 12 částí, které symbolizují 12 měsíců slunečního kalendáře. Qin má dvě kobylky, vyšší na hlavě se jmenuje great mountain (yeshan), menší na ocase je dragon's gums (longyin). Mezi přední deskou a tou zadní má uvnitř dva pilíře- země a nebe, v zadní desce jsou pak dva rezonanční otvory- dragon pond (longchi) a menší phoenix pool (feng zhao) Dva kolíky, kterými se dá ladit, jsou umístěné také na zadní desce a nazývají se goose feet (yanzhu).
Číňané na qin nejčastěji hrají prsty a hra symbolizuje nebe, zemi a lidství. Tyto 3 symboly charakterizují 3 typy zvuků. Sanyin je zvuk na začátku hry a je zvukem země, fanyin je harmonií uprostřed a je určena nebi a anyin je závěrem a patří k člověku. Je 7 zahajovacích melodií, 91 harmonií a 147 závěrů a hráči využívají více jak 30 technik hraní, jak vše obsáhnout.
Mistrem hry byl i Confucius, dalším významným Ji kong. No a právě ve filmu Confucius (2010) guqin uvidíte, stejně jako ve filmu Hero (2002 s Jet Li) a Red Cliff (2008). Jeho zvuk, který je oproti ostatním citerám tlumenější, můžete slyšet jako dokreslení hudby u skupin jako Phoenix Legend, Tang Dynasty nebo The Last Successor a v League Of Legends najdete postavu Gugin Sona.
Cena guqin se pohybuje mezi 7 000- 22 000 Kč.
https://www.youtube.com/watch?v=AeeoEpmyb2Y
https://www.youtube.com/watch?v=mFB5-oMGXe0

Guzheng (qinzheng, nebo jen zheng)
Guzheng má 2500 letou historii. Vznikl za období válčících států (zhruba 400 př. n. l.). První byl prý z bambusu a měl 5 strun. Pořádné zmínky o něm se dají najít za vlády Dynastie Qin (206 př. n. l.), za vlády Dynastie Tang (618- 907 n. l.) má zheng už 12 a i 13 strun, v 10.- 15. století (za Dynastie Song a Ming) jich má 16 a dnešní mají obvykle 21- 25 strun a jsou verze i se 44 strunami. Guzheng patří k 5 základním nástrojům čínské hudby (další jsou flétna dizi, housle erhu, loutna pipa a dulcimer yangqin).
Tělo zhang je z paulovnie někdy i z porcelánu, hedvábné struny jsou podpírány pohyblivými můstky, které se vyrábí z tvrdého dřeva. Hraje se na něj prstovými trsátky (ty byly ze slonoviny, želvoviny a nyní jsou plastová nebo kovová) a to i oběma rukama. Jsou ale hráči, kteří preferují hru prsty jako ve zmíněném filmu Kung Fu mela (a právě díky tomuto filmu sami Číňané diváky tak trochu mystifikují, protože skladba, která zní při souboji, kdy hráči zvukem guzheng drtí krejčího a ostatní se na soundtracku jmenuje The Blade Of Gu Qin). Jinak guzheng uvidíte i ve filmu Killer Clans (1976). Používají ho členové skupin 12 Girls Band, Musou Band, Red Chamber, Shanghai Chinese Orchestra, Wu Xing, Silk String Quartet nebo moderní pop folkoví Sodagreen a White Jade. Jeho zvuk dokresluje hudbu Phoenix Legend, Chthonic, Tang Dynasty, Shangren, Dream Spirit, The Last Successor, Secong Hand Rose.
Guzheng je o trochu levnější a dá se sehnat od 4 000 po 15 000.
https://www.youtube.com/watch?v=dvJ7QOu0Z0w
https://www.youtube.com/watch?v=TNn-iUT6xh4

Koto    (kin)         
Podle historiků se na japonském území daly najít citery už v období Kofun, ale historie koto prý začala až v následujícím období Nara (710- 794 n. l.), kdy se do Japonska dostali z Číny první zheng. První verze koto měli jen 5 strun a až v 16. století se vytvořila finální standardní verze s 13 strunami. Jsou i verze s více strunami jako Yushichigen koto a Niyugen koto.
Struny jsou podepřeny pohyblivými můstky ji (nebo kotoji), ty měří kolem 5 cm a dříve se vyráběly ze slonoviny, dnes jsou i plastové. Struny jsou z hedvábí, nylonu nebo teflonu. Tělo (160- 200x20-25 cm) je z paulovnie a jak najdete skoro všude, celé symbolizuje draka. Hlava je ryoutou, ocas zas ryubi, tělo se nazývá ryoukou, kobylka na hlavě ryoukaku a kobylka ocasu unkaku. Podpěrky pod ocasem se jmenují ryushi a ty pod hlavou ryushu.
Japonci na něj hrají prstovými trsátky (tsume), ty se ještě dnes vyrábí ze slonoviny, ale samozřejmě jsou i plastová a kovová a jejich cena se pohybuje kolem 500 Kč.
Nejdůležitějším hráčem byl Yatsuhashi Kengyo (1614- 1685), který vytvořil styl hry kumi uta a kterému se říká otec moderního koto. Je 17 technik hraní pro pravou ruku a 8 pro levou.
První elektrické koto Kihara vytvořila americká společnost Super Sound v roce 2014.
Koto najdete v manze Kono Oto Tomare! a hrají na něj ve skupinách Nem, Wagakki Band, Yamato Ensemble, Osamu Kitajima, CrowXClass nebo dnes již zaniklé skupiny Kagrra a Rin'. Jeho zvuk uslyšíte u Butaotome, O-Life Japan, Quest For Blood, D nebo Orochi a nejen tam, oblíbili si ho i západní interpreti jako Brian Jones z Rolling Stones.
Koto se dá koupit za 20 000 ale i za 200 000 Kč, záleží na kvalitě.
https://www.youtube.com/watch?v=nG7rjnS753s
https://www.youtube.com/watch?v=ImvrPNHVTl8   

Yatga (yatug-a, yatug)
Je mongolská verze guzheng, vznikla někdy ve 13.- 14. století. Starší verze byly na koncích lomené a často hodně zdobené, nynější verze jsou ploché a mají různý počet strun, pohyblivých můstků a velikostí, ta standardní je 160 cm. Struny jsou nejen hedvábné, ale i z koňských žíní nebo ovčí vlny. Mongolové hrají na 3 typy yatga. Master yatga (ikh garring yatga), The National yatga (akhun ikh yatga) a Harp (bosoo yatga). Tento nástroj najdete u skupin Altai, Altai Khairkhan, Altain Orgil, Agra Bileg, Egshiglen nebo Khusugtun.
https://www.youtube.com/watch?v=5nL1uTlhR1w 

Dan Tranh (dan thap luc)
Je vietnamská verze čínské guzheng, které se dostalo do Vietnamu mezi 7. a 9. stoletím za vlády Dynastie Tran. Nejdříve měl 13 strun, ve 13.- 14. století přidali 14. strunu, v 15. až 18. století měl 15 strun a od 19. století jich má 16, což je standardní verze. Tělo je také z paulovnie, měří 100-120x25-30x13 cm. Struny z hedvábí podepírají pohyblivé dřevěné můstky, které jsou jako u korejských citer na šňůrce, ale oproti jiným citerám má dan tranh dřevěné ladící kolíky přímo na hrací ploše, zhruba 15-20 cm od konce. Na dan tranh se dají hrát 3 oktávy a hráči často používají prstová trsátka, která se vyrábí ze želvoviny, plastu nebo kovu.
Najdete ho v Tai Tu Orchestra, Bat Am Company, Nha Nhac Orchestra, skupin Giao Thoi, Mat Troi Do a Phong Nguyen Ensemble. Black Infinity jeho zvuk použili ve skladbě The Secret.
Levnější verze se pohubují kolem 10 000, profesionální jsou za 17 000 a výš.
https://www.youtube.com/watch?v=oqbRYGhRINs     

9
Všeobecná diskuze o Hudbě / Moje nej album/skupina pro rok 2016
« kdy: 26. Prosinec 2016 - 13:18:12 »
Jaké album nebo skupina se pro vás pro tento rok stala vaší srdcovkou, nebo co nového jste objevili a chtěli byste to doporučit ostatním?

Za mě osobně je to snad každá skupina nebo interpret, který mě dokázal na chvíli dostat od myšlenek na realitu, ale jinak v tom mám naprosto jasno. Z japonské scény jsou to Matenrou Opera a jejich Chikyu a Phoenix Rising (i když Phoenix je už bez kytaristy Anziho, ale Leda z Deluhi ho docela dobře nahradil), pak švédští prog metalisté Evergrey a jejich The Storm Within, Battles od švédských In Flames, The Ninth Hour od finské Sonata Arctica (i jejich vánoční Christmas Spirits z roku 2015), blázniví Němci In Extremo (album Quid Pro Quo), Kna'an od izraelských Orphaned Land a Amaseffer, tuniští Myrath a jejich Legacy no a pak soundtrack Warcraft (Ramin Djawadi). A objevem pro mě byla ruská folkmetalová Anadora (CD A.T. 2015) a uskupení skladatelů Two Steps From Hell.

10
Celý díl budu věnovat třem korejským hudebním nástrojům- ajaeng, gayageum a geomungo. Všechny tři patří k dlouhým citerám a ty se podle některých v celé východní Asii vyvinuli z původního čínského nástroje guqin. Podle legend má totiž až 5000 letou historii, ale doložených je až posledních asi 3000 let. Guqin je dlouhé dřevěné tělo se 7 hedvábnými strunami nepodepřenými můstky oproti  čínskému nástroji guzheng (který byl vytvořen asi před 2500 lety), který se stal dalším krokem a následně předlohou pro korejské gayageum, japonské koto, vietnamské dan tranh i mongolskou yatga. A všechny tři- ajaeng, gayageum a geomungo jsou korejskými verzemi původních čínských vzorů. Jeden od druhého se nástroje tolik neliší, různý je především tradiční způsob hraní.

Ajaeng       
Ajaeng tvoří dlouhá deska ze dřeva paulovnie, na kterém jsou natažené hedvábné struny, které podepírají můstky anjok. Můstky jsou navlečené na šňůrce a nemají pevné postavení. Dávají se na vyvýšenou část. Ajaeng se při hraní staví na zem a hlavu podpírá stojánek, který je pevnou součástí nástroje. Během éry Koryo (Goryeo, 918- 1392) byl z Číny dovezen yazheng, který korejští hudebníci přizpůsobili svým potřebám a vytvořili tak ajaeng (jeongak ajaeng) se 7 strunami o velikosti 160x25x10 cm a 15 strunnou verzi daejaeng (která se používala při hraní čínských skladeb). Později výrobci přišli s verzí sanjo ajaeng, která má 8 strun, nyní je i verze soajaeng (10 a 12 strun) a moderní ajaengy jsou oproti původním i o něco menší (jen 120 cm na délku). Ajaeng má 3 ladící systémy- natažení strun, rozestavění můstků a velký můstek na hlavě nástroje. Na ajaeng se hraje hlavně smyčcem. Pro původní 7mi strunnou verzi se používá prut nebo plát ze zlatice (zlatý déšť), na moderní 8mi strunný hrají hudebníci smyčcem, který měří 65 cm a je tvořen zlaticí a koňskými žíněmi. Ajaeng se dá koupit za 30 000 Kč, ale lepší jsou za 80 000 a výše. Můžete jej slyšet v tradiční hudbě pungnyu, jeongak nebo sinawi.
Jednou z velkých novodobých hráček je Seola Kim, dále pak ChamDaWoon Kim, uslyšíte ho u skupin Black String a Modernhan a uvidíte ho v seriálu Dong Yi.
https://www.youtube.com/watch?v=9vuPa1Ry_8w

Gayageum
Gyayageum (také kayagum, u nás kajageum) je 160 cm dlouhé 30 cm široké a 10 cm vysoké. Tvoří ho přední část z paulovnie a zadní z kaštanu nebo ořešáku, v zadní části jsou 3 rezonanční otvory, kterým se říká slunce, měsíc a mrak a tvoří harmonii. Původní struny jsou bavlněné a nyní jsou i nylonové. Strun je různý počet (12, 13, 17, 18, 21, 22, 25), ale nejvíce se používají nástroje s 12 nebo 21 strunami, i v Severní Koreji je nejběžnější to 21 strunné. Struny podpírají můstky anjok, které jsou také na šňůrce a staví se podle potřeby a po natažení strun je to 2. dolaďovací systém. Traduje se pověst, že ho stvořil král Gasil (jinak také Haju) a dvorní hudebník Wu Ruk jej dovyvinul, nejdřív se jmenovalo gayago, pak gayageum, ale původ má v čínském guzheng. V 19. století byla vytvořena verze sanjo gayageum, která měří 142x23x10 cm. Skladby pro gayageum jsou v hudbě jeong-ak a sinawi. Na gayageum se hraje vybrnkáváním prsty. Korejci prstová trsátka používají jen málokdy. Gayageum se dá sehnat i za 16 000 Kč.
Když píšu o gayageum, nemůžu nezmínit seriál Heartstrings (Neon Naege Sanhaessed), dále historické seriály Arang And The Magistrate a The Moon That Embraces The Sun. Zajímavou hráčkou je Luna (Luna Lee), která na něj hraje covery převážně světových rockových hitů, gayageum je součástí hudby skupin Heya, Pentatonics, Baramgot, Queen, Byulmaru, Miji, Infinity Of Sound, Sorea Band, Vidan, Yeul, Yien, Geomungo Factory, Eoullin, Witness aj.
https://www.youtube.com/watch?v=exvlW9fSEwc 
https://www.youtube.com/watch?v=WbSmL9r4oMM

Geomungo
(komungo, hyeongeum, kum) V doslovném překladu černá citera, je 162 cm dlouhá, 23 cm široká a 10 cm vysoká. Tak jako gayageum je přední část z paulovnie a zadek z kaštanu, i u geumonga jsou v zadní části 3 rezonanční otvory. Struny jsou z hedvábí a tradiční geomungo jich má 6, moderní 11. 3 hlavní prostřední struny podpírají pražce, těch je 16- 21. Ostatní 3 struny jsou podepřeny můstky anjok. Oproti ajaeng a gayageum je každý můstek samostatný. U tradičního geumongo jsou struny pojmenované: 1. struna munhyon (civil string), 2. struna yuhyeon (playfull string), 3. struna daehyon (great string), 4. struna gwaesangcheong (clarity string), 5. struna gwaehacheong nebo gigwaechong (lower clarity string) a 6. muhyeon (martial string). Podle pověstí ho stvořil na základě čínského guqin Wan San-Ak za éry Koryo. Na geomungo se vybrnkává bambusovým plátkem - suldae a jeho hra je součástí skladeb sanjo, seonbi a jeong-ak. Geomungo se dá koupit od 40 000 Kč.
Uvidíte ho ve filmu Hwang Jin-Yi, v seriálech Jang Ok-Jung, Empess Ki a Frozen Flower. Jedna z uznávaných hráček je Cho Kyung Sun a používají ho skupiny Black String, Geomungo Factory, Byulmaru, Infinity Of Sound nebo Jambinai.
https://www.youtube.com/watch?v=2LYEaoRZvpM 

11
Tento díl je vietnamským speciálem a představím v něm hned několik neobvyklých nástrojů vytvořených hlavně vietnamskými kmeny z horských oblastí. Přesná data jejich vzniku nejsou známá, ale používají se zde dodnes už několik století.
Vietnamské hudební nástroje, potažmo vietnamská tradiční hudba vychází z několika vlivů. Je tu vlastní kultura (dnešní moderní folk nhac dan toc cai bien, ca tru nebo hudební divadla cheo), ale hojně ji ovlivnila Čína, Laos, Khmerové a máte tu zastoupení i různých menšin, které tvoří kmeny jako Jarai, Muong, M'nong, Ma a další. Jejich hudba obsahuje běžné písně i ty rituální- xam (tradiční hudba ze severu Vietnamu), nhac le (typicky rituální), nhac dam ma (pohřební písně) nebo ho (písně, které jsou rozhovorem mezi mužem a ženou) a každý kmen má specifický výraz a i nějaký svůj nástroj a díky občasnému rozdělení hudby na mužskou a ženskou, jsou i některé nástroje více ženské nebo mužské.
Na výrobu se využívá přírodní materiál- bambus, tvrdší dřevo, kameny, kokosové ořechy, struny bývaly z hedvábí. Nyní se používají i kovové. Pro vietnamskou hudbu je dost typické rezonování a každý nástroj toho dociluje jiným způsobem a proto jsou pro tento díl nezbytná videa, popsat správnou techniku hry je trochu oříšek a hlavně zvuk nástrojů je u mnohých naprostý originál. Bohužel, popsat nějaký detailní vývoj a další podrobnosti je skoro nemožné, neboť informace jsou dost omezené a vychází z téhož zdroje, ale nezmiňte se o těchto unikátech.

H'Mong qeej pipe      (khenh, kinh)
Je dechový hlavně mužský nástroj hojně používaný u Mongů. Tvoří ho jedna centrální dřevěná píšťala a 6, 8, 10, 12 nebo 14 menších bambusových, seřazených ve dvou řadách od nejmenší po největší, v každé z nich jsou otvory, fouká se do centrální píšťaly a hraje se na menší speciálním prstokladem.
https://www.youtube.com/watch?v=qypBHGNrSkA

T'rung
Je populární nástroj kmenů Bahnar, Tsedan, Ede a Jarai. Je to velký xylofon tvořený různě velkými bambusovými stébly (často je jich skoro 50), jsou seskládány sestupně od nejmenších po největší a zavěšeny na bambusovém nebo dřevěném stojanu, hraje se na ně dřevěnými paličkami a řadí se spíš k ženským instrumentům.
https://www.youtube.com/watch?v=695uXriwMXI

Dan K'ni
Se řadí ke strunným nástrojům. Je to bambusové stéblo (50- 70 cm dlouhé) s výstupky. Skoro přes celou délku nástroje se táhnou i 4 struny, které pokračují ven z nástroje optimální délkou pro hráče a končí kouskem bambusu, ten si hráč vloží do úst, přičemž nástroj svírá koleny nebo má podepřený nohou, jednou rukou přitiskuje struny k tělu, druhou rukou na nástroj hraje smyčcem a přitom různým otvíráním a zavíráním úst ještě nechává struny rezonovat. Smyčec se používá klasický, nebo jen vytvarovaný kus bambusu.
https://www.youtube.com/watch?v=f9WVTb83KUM 

Dan goong (dinh goong)
Je strunný mužský nástroj kmene Mong. Je to bambus zhruba 60 cm dlouhý, na jedné straně má (často kokosovou) skořápku a občas 1 kolík (hřeb), na druhé straně je kolíků několik (9- 18) i na všech stranách. Mezi prvním a ostatními jsou natažené struny. Záleží ale na verzích, jsou takové kde hlavní kolík chybí a struny se navazují přímo na tělo. Hráč na struny vybrnkává a zvuk rezonuje ve skořápce.
https://www.youtube.com/watch?v=ITx5yIO2JZ4   

Dan Da
Je bicí nástroj sestavený z různě velkých plošších kamenů. Na kameny se ve Vietnamu hraje asi přes 3000 let a poklepává se na ně dřevěnými kladívky.
https://www.youtube.com/watch?v=gCHno2kftVU

Klong put (Xe dang)
Se řadí spíše k dechovým nástrojům, na který hrají hlavně ženy. Je to až 2 metrová sekce různě dlouhých bambusů. Ta leží vodorovně na stolku, při hraní se stojí a tleská se před otvory bambusů asi v deseti centimetrové vzdálenosti, tím vzduch v bambusu rezonuje, ale každé tlesknutí vydá jen jeden tón. Díky své velikosti na něj ale můžou hrát i 2 ženy najednou.
https://www.youtube.com/watch?v=Gdc3HmBurUQ 

Dan tam thap luc
Je strunný nástroj, patří k citerám. Je to dřevěná deska s 36 strunami, které jsou nataženy napříč a podpírají je můstky různě rozestavěné. Struny se nyní používají kovové, hraje se na ně tenkými paličkami. Nástroj se podobá našemu cimbálu.
https://www.youtube.com/watch?v=xf8oW9ZBEL8

Cong chieng
Je převážně mužský bicí nástroj, v kmeni Muong na něj hrají i ženy, patří ke gongům, na které hrají 2 až 20 hráčů. Využívá se hojně při rituálech.
https://www.youtube.com/watch?v=SErIUd1Fetg

Dan bau
Je strunný nástroj. Vznikl asi mezi 6.- 8. stoletím, popsaný byl ale až v 18. století. Je to dřevěné tělo, které má na jednom konci pružné bambusové stéblo s rezonátorem (ze skořápky nebo rohu), z druhé strany je pak k bambusu skrz rezonátor natažená struna, na kterou se vybrnkává a rezonance se dociluje pohybem bambusu. Struna bývala hedvábná, dnes je kovová. Našla jsem ho zhruba za 9000 Kč.
https://www.youtube.com/watch?v=-_eMFI9VOqQ 

Pokoušela jsem se nějaký ten rok najít jména některých skupin nebo hráčů tradiční vietnamské hudby, ale narazila jsem jen na tři skupiny: Giao Thoi, Mat Troi Do a Phong Nguyen Ensemble.
Takže budu ráda, když přidáte jakoukoliv další informaci, obzvlášť když je přidají rodilí Vietnamci.
     

12
Druhým dílem vás chci zavést do té nejzápadnější země tohoto seriálu a to na mongolské pláně, kde zní zvuk houslí morin khuur.
O specifické hře na ně bych mohla napsat samostatný článek, já se spíš zaměřím na zajímavosti, které se k nim váží.

Morin khuur
(doslova koňské housle, ikil na západě Mongolska, mao tao qin v Číně)
Říká se, co mongolská rodina to jeden morin khuur a alespoň jeden její člen, který na ně hraje. Tak moc je i v současném Mongolsku tento nástroj populární. Mongolové sami usilovali od roku 2003 o jeho zapsání na seznam UNESCO, v roce 2009 se jim to podařilo. Mongolský národ prý stojí za vytvořením asi 400 hudebních nástrojů, ale morin khuur je charakterizuje nejvíce.
Dnešní podoba je hranaté tělo (sound box) ze dřeva, většinou jilmu, moruše nebo cedru, tenký krk a hlava s dvěma ladícími kolíky a vyřezávanou koňskou hlavou (proto i anglický název horse head fiddle). Struny (z koňských žíní nebo ovčí vlny) má pouze dvě, jsou podpírány dvěma i více kobylkami a to nejen na těle, ale i krk a hraje se na ně hlavně smyčcem z vrby, cedru a koňských žíní.
Historie tohoto nástroje je asi 2500- 3000 let dlouhá a k jeho stvoření se váže hned několik legend, které vypráví v podstatě podobný příběh, kdy hrdinovi zemře milovaný kůň, který k hrdinovi promlouvá ve snu a radí, ať z jeho hlavy, kostí, kůže a žíní stvoří nástroj, na který bude hrát hudbu o lásce k milovanému zvířeti. Morin khuur se vyvinul z nástroje shanagan khuur, který posloužil jako základ i dalším nástrojům. Tělo bylo oválné, potažené kůží zvířat, měl tenký krk a hlava byla vyřezávaná nejčastěji do podoby draka. Hlava koně se začala vyřezávat asi někdy před tisíci lety. Později se začíná používat i smyčec. V té době popsal nástroj nejen Marco Polo, ale zmiňuje se o něm i nejdůležitější mongolská literární památka, která byla sepsána ve 13. století a to Tajná kronika Mongolů (u nás je nejznámější překlad Pavla Pouchy z roku 1955).
Vývoj morinu neskončil, tělo mění tvar a získává hranatou podobu, někdy od roku 1930 se začíná upouštět od potahování kůží a ty dnešní jsou i celodřevěné. Rezonanční otvory už nejsou z boku nebo zezadu, ale vepředu a získávají západní vzhled, jako u cella nebo houslí. Mají dvě verze a to větší venkovní (100- 120 cm) a menší pro hru uvnitř (kolem 70 cm). Šíře těla je kolem 8 cm a výška kolem 20 cm. Dnes se můžete setkat i s verzí velikosti cella, na kterou hraje třeba Ariunbold Dashdorj z Khusugtun.
Mongolové říkají, že morin khuur má 140 metod jak na něj hrát 120 akordů a struny dokáží zahrát 100 tónů. Tradiční hře se říká magtaal, urtiin duu a tatlaga a mistři umí hrát i 5 tónů naráz ve stejném čase a jeden styl hraní má připomínat ržání koně.
Morin khuur je nejen hudební nástroj, ale symbolizuje celé Mongolsko a život v přírodě. Struny se vyrábí z koňských žíní, silná yin je znakem muže a je ze 130 žíní valacha, slabá yang je ženskou a tvoří jí 105 kobylích žíní, dohromady jich je i s žíněmi na smyčci 365, přesně jako dní v roce. Kůže, kterou se potahuje tělo je hlavně z velblouda, kozy nebo ovce, což jsou 3 další důležitá zvířata mongolského lidu. Kůže se máčela v týden v mléce (které je pro Mongoly téměř posvátné), poté byla natažena a obarvena pigmenty- zelenou a hnědou, které patří k symbolům mýtických koní, buddhismu, ale i přírodě a lásce. Na krku bylo vyobrazeno 12 zvířat, jež byly pro Mongoly důležité a nebo tvořili znamení čínského kalendáře.
Mongolové ho dříve používali i k motivaci válečníků před bitvou, dnes na něj hrají nejen tradiční hráči (i z Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Ruska), ale jeho zvuk naleznete i ve folk metalových skupinách nejen z Mongolska, ale i třeba z Číny. Pokud si jej budete koupit, dá se sehnat i jen za 15 000 Kč.
Z mongolské scény jmenuji převážně folkové skupiny Altain Orgil, Arga Bileg, Altai, Egshiglen, Khusugtun, Altai Khairkhan. Alternativnější jsou Altan Urag a metaloví Aravt.
Z Číny pocházejí hlavně metaloví Ego Fall, Nine Treasures, Suld, Tengger Cavalry a lehce rockfolkoví Hanggai, Haya a Ajinai.
Ze známých hráčů jsou to pak Zhang Chunhua, Bhai Sougouron, Selaxi, Li Bo, Brin Bayar nebo Chi Bulag.     
Dá se říct, že pokud kouknete na historický film o Mongolech nebo Hunech, někde tam morin khuur uvidíte, nebo uslyšíte.
Z animé jsem ho našla jen v jedné epizodě (číslo 11) seriálu Hachimitsu To Clover, kde na něj hraje Morita.

A pokud vás zajímá zpěv, tak ten se nazývá khoomei (khöömii, khöömei, xoomii, höömei) a je to typ hrdelního zpěvu, který má specifickou techniku a různý rejstřík od hlubokých poloh až po pískání. Je 5 hlavních stylů- khomei, kargyraa, sygyt (chalandyk), borbangnadyr a ezenggleer a například chorály tibetských mnichů se dají řadit k typu kargyraa. S podobným hrdelním zpěvem se setkáte i na Uralu a v Altaji, v jižní Africe tak zpívají některé ženy, na severu Evropy Sámové (Laponci) a v Kanadě a USA Inuité.

Tradiční i netradiční hra
https://www.youtube.com/watch?v=JL5bN3bcdfA       
Morita a morin khuur
https://www.youtube.com/watch?v=_XnbNKbBkt0       
Skupina Hanggai a píseň Xiger Xiger
https://www.youtube.com/watch?v=LjRskDUq_eM

13
Ráda bych založila seriál o tradičních hudebních nástrojích, které se používají v Asii i dnes, které jsou typické pro určitou oblast, nebo jsou svou podobou a zvukem naprostý originál. Tento občasník budu pravidelně nepravidelně (záleží na času) obohacovat o nový příspěvek, který se bude zabývat jedním nebo skupinou nástrojů. Nebudu zabíhat do maličkostí a dělat rozsáhlé studie, sama dobře vím, že dlouhé články lidi tolik nečtou, spíš se zaměřím na zajímavosti a představím i některé skupiny, které nástroj používají. A budu ráda, když někdo přidá nějakou svou poznámku. A první díl byl asi snadná volba- sanxian versus shamisen.

Sanxian, shamisen a další verze     
Sanxian a shamisen jsou vlastně jeden a týž hudební nástroj, který se řadí k loutnám, na než se hraje trsátkem. Je to nejrozšířenější hudební nástroj napříč Asií. Jeho verzi naleznete hned v několika zemích a v doslovném překladu se nazývá tři struny.
Vietnam- dan tam, Mongolsko- shanz (dandze), Korea- samhgeon (samjuk), Čína a Tchaj-wan- sanxian, Japonsko- shamisen, Okinawa- sanshin.
O původu se vedou dohady, jedna verze tvrdí, že byl stvořen v samotné Číně, odkud se dostal do mnohých jiných zemí, dokonce ovlivnil i perský setar nebo thajské phin. Jiní říkají, že ho vymysleli asi kočovné kmeny se Střední Asie, ať tak či tak, jedny z prvních zmínek jsou z Číny za vlády Dynastie Yuan (13.- 14. století), kde se používal jako doprovod tradičního divadla.

Sanxian (san-hsien, xianzi)
Sanxian je i v dnešní době populární nástroj, který se skládá z těla, tenkého krku a hlavy. Ty jsou vyráběné z tvrdého dřeva jako moruše, palisandr. Převážně oválné tělo je rám potažený hadí kůží z krajty, krk je bezpražcový a hlava má tři ladící kolíky. Struny na těle podpírá posuvný můstek. Struny jsou lazeny v d, a a d1 a vyrábí se i dnes z hedvábí, někteří je nahradili nylonovými nebo kovovými. Hráči používají trojúhelníkové trsátko vyrobené ze zvířecích rohů, jsou ale i tací, kteří přešli k plastovým, nebo používají prstová trsátka a pár z nich vybrnkává jen prsty. Sanxian se dá rozdělit na jižní (okolo 90 cm) a severní (něco kolem 120 cm). Dlouhou dobu nepodléhal vývoji, až ve 20. století přišla i čtyř strunná verze.
Za vlády Dynastie Ming (Čína), v období Muromachi (Japonsko), u nás nějaké 16. století se sanxian dostává na Okinawu a poté i do jiných částí Japonska.

Sanshin
Sanshin (nebo jabisen) je okinawská verze sanxian, která se od původního čínského nástroje téměř nezměnila, tělo je také oválné a potažené hadí kůží.

Shamisen (samisen, sangen)
Shamisen se stal jedním ze 3 až 5 nejzásadnějších japonských hudebních nástrojů. Ve svém základu se až tolik od sanxian neliší, ale v období Edo prošel úpravami. Jeho tělo do z palisandru, moruše nebo ořešáku je také rám potažený kůží, ale oproti čínské verzi je čtvercového tvaru a kůže je u levnějších psí, u dražších kočičí. Občas se setkáte i s verzí, jež je potažena papírem. Můstek koma je také posuvný, má ale hned několik velikostí a je z rozličných materiálů. Krk sao také nemá pražce a hlava tenjin je s třemi kolíky. Struny se také vyrábí z hedvábí a tento proces je docela zajímavý. Vytváří se totiž od třetí (té nejsilnější) až po první. Na všechny je třeba vlákno ze sedmi kokonů bource morušového. Třetí strunu tvoří 40 vláken stočených do sebe, druhá je ze dvou třetin zbylých vláken a třetí z té poslední třetiny. Shamisen má hned několik různých verzí a velikostí- hosozao, chuzao a futozao.
Trsátko bachi je kapitola sama o sobě. Dříve se vyrábělo hlavně ze želvoviny, ty moderní jsou ze dřeva, plastová i kovová. Mají různý tvar i velikost a jsou hráči, kteří hrají i kytarovým trsátkem. Všeobecně platí, že nezáleží na strunách ale na trsátku, to udává výsledný zvuk.
Dříve jeho zvuk doprovázel divadlo kabuki a loutkové hry bunraku, pak se stal hlavně díky své velikosti hlavním hudebním nástrojem gejš a maiko a dnes se začíná používat i v populární hudbě. Když budete více pátrat, můžete se setkat se dvěma termíny tsugaru- jamisen a joruri min'yo, které označují hru na shamisen. Zatímco jururi je více tradiční, tsugaru je o modernějším přístupu. Vytvořili jej hlavně slepí hudebníci na přelomu 19. a 20. století na severu Honšú a je o improvizaci. Dnes tak hrají třeba Yoshida Brothers.
Jedna z nejoblíbenějších dílen, které shamisen vyrábí je Sakura Shamisen- Bachido.
Pořizovací cena sanxian je za méně kvalitní okolo 20 000 Kč. To shamisen můžete sehnat jako levnou čínskou kopii i za 4000, ale ty opravdu luxusní dokonce pozlacené stojí pomalu i tři čtvrtě milionu.
Když se řekne shamisen, mnohým se vybaví animé Nitaboh, mangy Mashiro No Oto, Ichi, doramy The Life of Chizukan, Ichi a Asa Ga Kita, shamisen ale můžete najít i v americkém filmu Gejša nebo animované pohádce Kubo and the two strings.
Z hudebních skupin ho pak používají Wagakki Band, Yoshida Brothers, CrowXClass, Yamato Ensemble, Abeya, Katsutori Genkakudan, Kao=s, Kabuki, Musashi, NeoBallad nebo Zenithrash. Ze známých hudebníků je to Hiromitsu Agatsuma a Ria Yanagisawa.
V USA hraje na shamisen Kevin Kmetz, který působí ve skupinách God Of Shamisen, Monsters Of Shamisen a Estradasphere. V Evropě pak najdete skupinu japonských muzikantů NeM.
Okinawský sanshin uslyšíte v hudbě skupin Chaba a Rin'.
Sanxian pak tvoří nedílný nástroj v Hong Kong Chinese Orchestra, Shanhgai Chinese Orchestra. Na Tchaj-wanu ho zpopularizovali Musou Band a v Kanadě působí čínské hudebnice z Red Chamber.

Na videích je vidět hra na čínský sanxian prstovými trsátky a hra na japonský shamisen s bachi. 
https://www.youtube.com/watch?v=kIXPneOnlsw     
https://www.youtube.com/watch?v=qWJrMA3zJ5o
     

14
Off-Topic / Můj oblíbený grafik, kreslíř, malíř
« kdy: 16. Listopad 2016 - 23:37:14 »
Moje otázka je jednoduchá. Kdo je vaším oblíbeným grafikem nebo malířem, jehož styl vás nejvíc oslovil?

Já mám ráda hned několik grafiků i klasických malířů.
Z japonské scény animé to jsou věci od Makota Shinkai a Satoshi Kona, z grafiků pak Nihei Tsutomu (manga Abara) a Junji Ito (Uzumaki, Gyo...).
Ze západních asi jednoznačně James O'Barr (Vrána), Niko Henrichon (Smečka z Bagdádu, Noe), David Petersen (Myší hlídka) a Alessandro Barbucci (Ekhö, Sky-Doll).
Z českých Tomáš Kučerovský, Michael Petrus a Jonáš Ledecký (Karel IV. Pán světa).
Z klasických malířů Leonardo da Vinci (jeho studie), Alfons Mucha a Mikoláš Aleš.
A z novodobých Gerald Brom, Boris Vallejo a Janne ToxicAngel Pitkänen.

15
Všeobecná diskuze o Hudbě / Vinyly, kazety, popřípadě videokazety
« kdy: 02. Listopad 2016 - 22:42:31 »
Tak mě zajímalo, jestli ještě někdo z vás má v téhle digitální době tyto staré "nosiče"?

Já mám ještě originálky a schovávám si je kvůli fotkám, textům a informacím a i trochu z nostalgie. No a čas od času jsem oprášila vinyly pro ten jejich zvuk šumění, praskání a když tu a tam deska přeskočila. Ale kazety si už vůbec nepustím. Ale bylo dobré, když se ta kazeta v rádiu zacuckovala a vy jste ji dolovali pěkných pár chvil a nebo že jste tu kazetu přetočili na tužce rychleji než to rádio.
Zajímavé je, že dnešní náctiletí prý už vůbec neví, že kazeta má stranu A a B. To si pak člověk začne připadat jako nějaký pamětník. :)     

Stran: [1] 2