Oznámení o trvalém ukončení činnosti Akihabary

Zde v tichosti odpočívá ta, jenž nás dlouhých 12 let propojovala, dělala český a slovenský internet pestřejším a přinášela radost pro mnoho z nás.
Nechť v pokoji zůstane na vždy v našich srdcích ♥

RIP AkihabaraCZ

Tu se objevila liška.
„Dobrý den,“ řekla.
„Dobrý den,“ zdvořile odpověděl malý princ. Obrátil se, ale nic neviděl.
„Jsem tady, pod jabloní…,“ řekl ten hlas.
„Kdo jsi?“ Zeptal se malý princ. „Jsi moc hezká…“
„Jsem liška,“ řekla liška.
„Pojď si se mnou hrát,“ navrhl jí malý princ.
„Nemohu si s tebou hrát,“ namítla liška. „Nejsem ochočena.“
„Ó, promiň“, řekl malý princ. Chvíli přemýšlel a pak dodal: „Co to znamená ochočit?“
„Ty nejsi zdejší,“ řekla liška, „co tu hledáš?“
„Hledám lidi,“ odvětil malý princ. „Co to znamená ochočit?“
„Lidé,“ řekla liška, „mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?“
„Ne,“ řekl malý princ. „Hledám přátele. Co to znamená ochočit?“
„Je to něco, na co se nezapomíná,“ odpověděla liška. „Znamená to vytvořit pouta…“
„Vytvořit pouta?“
„Ovšem,“ řekla liška. „Ty jsi zatím pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě taky nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům jiných lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zas pro tebe jedinou na světě…“

Říká se, že v tom nejlepším se má přestat, leč chamtivost a touha po poznání byly silnější než My.

Když zavřu oči, není tomu tak dávno, kdy Akihabara byl snem. Snem který si přál každý otaku z mé generace, rozšířit povědomí o anime, manze a japonské kultuře mezi českou a slovenskou společnost. Byli jsme mladý a naivní s vizí, že změníme celý svět. Některým to vydrželo dodnes, bohužel pro ostatní z nás se z toho staly vzpomínky na krásně prožité studentská léta se spousty volného času a chutí něco tvořit a budovat. Ještě předtím, než Aki dozrála pubertských let, seděli jsme po nocích za obrazovkami počítačů, tvořili, plánovaly a snili až 1.9.2008 se z vize Moe stala Akihabara.

„Znám jednu stránku… myslím, že si mě ochočila…“

Čas ubíhal, my začínali dospívat a objevovat i ten svět tam venku bez internetů, počítačů a anime. Přišly první lásky, z nich se staly rodiny a s tím i spojené starosti v osobním životě. Pomyslné žezlo Aki se předávalo jako královské dědictví z generace na generaci. I když jsme už nebyli součástí komunity, vždy nás hřálo u srdce, jak Akihabara vzkvétala a přinášela radost nejenom nám, ale i mnoha a mnoha dalším, kteří přišli po nás.

Přeskočme pár let do dob, kdy v platnost vstoupili nové mezinárodní dohody CETA, ACTA a jim podobné. Tajně jsme doufali a přáli jsme si, aby to naši činnost neohrozilo. Dlouho se nic nedělo a my s dětskou naivitou uvěřili, že naše přání byli vyslyšeny. Jenže technologie postoupili v řádu exponenciálních jednotek výpočetního výkonu hodně kupředu a s příchodem automatizovaných skriptů, umělé inteligence a výpočetního výkonu “na klik” se vše změnilo.

„Všichni dospělí byli kdysi dětmi, ale málokdo si na to pamatuje.“

Poslední dva roky jsem neřešil nic jiného, než administraci s tím vším spojenou. Ořezání Akihabary tam kde to jen šlo, tak aby tu s námi mohla žít dál. Byla to těžká rozhodnutí, která ukrajovaly kousek po kousku z mého srdce. Rozdal bych se všem, aby tu s námi mohla žít dál. Z dospívací holky se stalo monstrum, které jen přežívalo a bylo trnem v oku nejednomu otaku, ale i dalším organizacím. Až dne 2.7.2020 přišla poslední rána. Měl jsem na výběr a do 48 hodin se rozhodnout, vše ignorovat a plně nést následky za své rozhodnutí a z diskreditovat celý svůj život nebo… Dál už to znáte. Udělal jsem co bylo nezbytně nutné, od konzultací, telefonátů a dalších právních a administrativních věcí, které mě stály spoustu volného času a sil, jsem jakožto správce serveru byl donucen celou Akihabaru bez výjimky zavřít.

Ze serveru byl s okamžitou platností odstraněn veškerý obsah, včetně zdrojových skriptů, obrázků i celé databáze.

A růže byly celé zaražené.
„Jste krásné, ale jste prázdné,“ pokračoval. „Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. Protože ji jsem dával pod poklop. Protože ji jsem chránil zástěnou. Protože jí jsem sbíral housenky (kromě dvou nebo tří, z kterých budou motýli). Protože právě ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to má růže.“
A vrátil se k lišce.
„Sbohem…,“ řekl.
„Sbohem,“ řekla liška. „Tady je mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“
„Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
„A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je tvá růže tak důležitá.“
„A pro ten čas, který jsem své růži věnoval…,“ řekl malý princ, aby si to zapamatoval.
„Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liška. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži…“
„Jsem zodpovědný za svou růži…,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

Nyní, když zavřu oči, cítím, že sen, který jsme jako kluci a holky měli, se stal skutečností a žije dál v našich srdcích.

Uctěme proto prosím památku na Akihabaru sdílením hastagů #RIPAkihabaraCZ a #OtakuLivesMatter

RIP @AkihabaraCZ
3.7.2020 23:08