akichan
napoveda vypnout Akichan patička

Akihabara.cz


Autor Téma: Seriál: Tradiční asijské hudební nástroje XXVIII  (Přečteno 422 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

Offline matenrou

  • Moderátor
  • Otaku
  • ******
  • Karma: +33/-1
Seriál: Tradiční asijské hudební nástroje XXVIII
« kdy: 29. Červenec 2018 - 00:42:25 »
Jelikož už všechny zásadní nástroje východní hudby byly popsány, je na čase pomalu končit a nebylo by od věci uzavřít tento seriál menším shrnutím o tradiční hudbě jednotlivých národů, dnešní povídání se bude vznášet nad pláněmi Mongolska.

Mongolská hudba

I přesto, že mongolská hudba a samotné Mongolsko podléhalo vlivům jiných národů (Čína, Sovětský svaz, nyní Evropa i moderní asijské styly), zachovali si Mongolové svou svébytnou kulturu a samotná hudba má i v dnešní době vlastní osobitou tvář a je i teď mnohem víc postavená na ústním předávání než na písemné formě, i v moderním pojetí naleznete tolik lidovosti a díky různým etnikům má různé podoby a improvizace.
Přesné určení začátku její historie by vydalo na léta bádání, ale jedny z prvních zobrazení naleznete na kresbách z 4. - 3. tisíciletí př. n. l., už v 6. století př. n. l. hráli Mongolové na strunné nástroje na housle igil a hlavně morin khuur (díl II), který Číňané nazvali huqin a ze kterého si vytvořili čínské verze smyčců. Mongolové pak svou hudbu obohatili o zvuk louten jako tobshuur (díl XIV) a dechových nástrojů např. flétny jako tsuur (díl XXIII) nebo limbe. Později se do typických znaků jejich hudby zakomponoval hrdelní zpěv khoomei a pohybové vyjádření tanci biyelgee nebo zhruba tak mezi 12. až 15. stoletím i divadlem, které spíš Mongolové jen převzali od Číňanů, tak jako pár jejich nástrojů, třeba citery z nichž se zrodila yatga (díl V), sanxian (díl I) ze kterého vzešel shanz, dulcimery z nichž vychází yoochin (díl XVIII) a paradoxně i erhu (díl VII), potomka morin khuur, který si Mongolové jen lehce upravili do nástroje khuuchir. Zhruba ve stejné době byly mongolské zpěvy poprvé sepsány, v oblasti Vnitřního Mongolska bylo během let sepsáno hned několik knih a zpěvníků, mimoto se o nástrojích i tancích dočtete v Tajné kronice Mongolů, jejíž sepsání se datuje právě do 13. století a západnímu světu je představil Marco Polo.
Poté se tamní hudba až tolik nevyvíjela, až opravdu velký zásah zasadil až Sovětský svaz, díky kterému se na nějakou dobu folklór lehce stáhl a ve větších městech začaly vznikat velké klasické orchestry, balet a divadlo, ale naštěstí to netrvalo dlouho a Mongolové se své tradiční hudby nevzdali a nyní zase ovládá jejich každodenní život a i když se do Mongolska dostávají nové styly například ty asijské jako visual kei, různé podoby popu, Mongolové i do nich dávají alespoň lehký náznak své tradice.
Tradice pro ně znamená i to, že jejich hudba je určená všem, už od dob šamanských písní se mezi jednotlivými zpěvy nedělal až takový rozdíl, jestli je pro šlechtu nebo obyčejný lid, jedinou výjimkou by se daly označit náboženské zpěvy. Co mongolské písně rozděluje, je spíš téma a hlavně technika zpěvu a doprovodný nástroj. Z tohoto hlediska se dá s nadsázkou říct, že dvorskou hudbu symbolizuje velký orchestr, ne teď vážně. Co se týče standardního orchestru, je složen z počtu hráčů na následující nástroje: loutna shanz (17x), citera yatga (14x), housle morin khuur (11x), housle khuuchir (7x), dulcimer yoochin (5x), velká basová verze morin khuur ikh khuur (2x), triangl (1x), mongolský buben často tuur (2x), pak větší trubka tibetského typu, 2 velké a 6 malých fléten (většinou tsuur a limbe), loutna durvun chikh (2x), velký gong (1x) a několik točitých mongolských klarinetů ever buree. A právě že ne každý styl mongolské hudby nebývá tolika nástroji doprovázen, nezbývá tedy abych uvedla, který nástroj patří k jakému typu.

Dlouhé písně - Urtyn Duu   
Oficiálně byly stvořeny v 7. století n. l., ale jejich historie je asi starší. Zaznamenány byly ve 13. století. Dlouhé se nejmenují pro svou délku, mají třeba jen 2 - 4 minuty, samozřejmě existují i půl hodinové, jde především o délku zpěvu, v této minutáži je třeba jen 10 slov, symbolizuje je dlouhá melodická linka, bez pořádného rytmu, zpěv je lyrický a každá slabika se dlouze protahuje a zvláštně se při ní trylkuje. Tento styl zpěvu naleznete jen v Mongolsku a v některých japonských písních, zpěv je náročný i na dýchání a zpěváci se ho učí i desítky let intenzivními tréninky. Tématikou dlouhých písní je filozofie, náboženství nebo romance, symbolem je kůň, pro Mongoly tak důležité až mystické zvíře. Doprovodnými nástroji jsou především morin khuur, limbe nebo igil (housle z oblasti Tuva), někdy se jen zpívá a některé dlouhé písně jsou i ceremoniální.

Krátké písně - Bongino Duu    
Krátké písně jsou oproti dlouhým zpěvům intenzivní, rychlé, živé, obsahují i vtipné narážky. Hlavními tématy jsou láska, koně, ženy. Při krátkých písních se hraje na flétny, loutny, yatga nebo brumle.

Tatlaga      
Tatlaga jsou speciální sólové písně.

Ulger, Magtaal, Domog
Jsou dohromady lidové příběhy doprovázeny nástroji morin khuur, tovshuur, khuuchir, nebo jsou to jen čisté zpěvy. Jsou to poetické až epické hymny, které se vyvinuly ze šamanských zpěvů, příkladem je Geser nebo Jangar. Zpívají se za zimních večerů, kombinují vyprávění, zpěv i divadlo a také učí děti o historii, životě a folklóru, předává se jimi lidová moudrost a národní cítění.

Labor
Labor jsou každodenní melodické zpěvy, zpívají se třeba při práci.

Buuvey
Buuvey jsou ukolébavkami, melodie a slova vychází ze srdce matky a díky tomu vůbec nemají pevný řád a hodně se improvizuje.

Uukhay a Guiyngoon
Obě se řadí spíš k neoficiálním zpěvům, Guiyngoon jsou posměšné písně a uukhay oslavují vítěze nebo hrdinu.

Samotnou kapitolou jsou mongolské tance, které se vytvořily někdy za Dynastie Hun (202 př. n. l. - 220 n. l.).
Biyelgee (Bii)
Originální mongolské tance biyelgee mají svými pohyby připomínat každodenní činnosti, hraje se při nich na morin khuur, ikhel a yoochin, někdy se tancuje v kruhu a jsou jiné pohyby pro muže a ženy. Začíná se částí elkhenged, což jsou charakteristické slavnostní pomalé pohyby rukou, druhou částí je joroo mori, ta už je samotným tancem. Tanců je několik stylů a dají se rozdělit na západní (tsatsal, agsal) a východní (khatir, yekhel, yohkhol), pro východní je častější tanec v kruhu nebo ve skupině tanečníků.

O zpěvu khoomei jsem se již zmínila ve druhém díle, ale něco málo ještě dodám. Jedná se o hrdelní zpěv, který má oficiálně 800 letou historii, prý sahá ještě dál. Má široký rejstřík a 5 hlavních stylů. K zvládnutí všech těchto stylů je třeba rozeznít hrdlo, ústa a použít zuby, jazyk i vhodně dýchat. Mongolští zpěváci se jej učí celý život, jsou pak schopni zazpívat 6 oktáv a 2 - 3 linky v jednom zpěvu a muži umí pískat jako flétny. Sice podobně dokáží recitovat své modlitby i tibetští mniši, jejich rejstřík však není takový, jak to dokáží jen Mongolové.

Mongolská tradiční hudba se každý den rozeznívá nejen v jurtách (v mongolštině ger) ale i ve větších městech a pokud byste chtěli vidět obrovské soubory z celé země, tak svátek Naadam je tím pravým. Slaví se v létě, nyní každý rok zhruba 11. - 13. července v Ulánbátaru a setkává se na něm snad celé Mongolsko. Hrají se zde divadelní hry, zpívá, tancuje, soutěží ve střelbě z luku, jízdě na koni nebo tradičním zápase. Mongolové na něm mají jedinečnou možnost předávat si své tradice, podělit se o novinky a setkávat se.           

https://www.youtube.com/watch?v=Zip54HvtE2w 
https://www.youtube.com/watch?v=g5eIKXPWzSY   
https://www.youtube.com/watch?v=7RujKG9hmCY