Akihabara.cz


Autor Téma: Seriál: Tradiční asijské hudební nástroje XXXII  (Přečteno 447 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

Offline matenrou

  • Moderátor
  • Otaku
  • ******
  • Karma: +31/-1
Seriál: Tradiční asijské hudební nástroje XXXII
« kdy: 28. Říjen 2018 - 01:06:11 »
Díky tomuto dílu jsem nesvá. Psát už jen úvodník. Ráda bych totiž představila japonskou hudbu, myslím si, že někteří z vás budou určitě vědět víc. Takže ať je ta má seppuku rychle za námi.:))

Japonská hudba 
Japonská tradiční hudba zvaná také ongaku má dlouhou historii, ovlivnila jí hlavně Čína a Korea a náboženské směry. Hlavním rysem většiny stylů je určitá střídmost, úspornost a koncentrace na každý tón tzv. buddhovství jednoho tónu. Tyto znaky se dají najít už před příchodem buddhismu, mohlo by se říct že v celé historii japonské hudby.

Historie
Historie japonské hudby sahá ještě hlouběji než je legendární založení japonské říše (660 př. n. l.), byly to hlavně rituální písně kultury Jomon (10 000 - 300 př. n. l.). Za následného období Yayoi (300 př. n. l. - 250 n. l.) se z těchto rituálů stal základ pro shintoismus. Z této doby se našly bronzové zvony tzv. dotaru. Shintoismus pak doznal rozmachu období Kofun (300 - 710), kdy vznikl centralizovaný stát Yamato. V této době začalo být Japonsko pod vlivem Číny. Projevilo se to nejen v hudbě, kdy si Japonci osvojili zásadní stylizaci i nástroje, ale i v dalších záležitostech např. keramice a právě z této doby se našly figurky haniwa, některé z nich měly hudební nástroje jako bubny a citery. V 6. století v Japonsku nastal rozvoj dlouhých citer koto a zvonů pro shintoistické obřady a tance. Podobné tance a i ty pohřební a japonskou hudbu jako takovou popsal už dříve ve 3. století Wei Zhi. Čistý šamanismus v té době přetrvával hlavně u lidu Ainu, kteří používají své vlastní nástroje, styly hudby i tance (díl XII). Za doby korejského království Silla bylo do Japonska posláno na 80 hudebníků a Japonsko pomalu začala ovlivňovat další velká kultura východu. Japonci následně sepsali dva důležité spisy Kojiki a Nihon Shori, ve kterých se mimo jiné píše i o hudbě. Za éry Nara (710 - 794) byla vytvořená raná hudba gagaku, ve které hrály mnohem větší orchestry. V roce 736 k ní přibyly tance bugaku. Gagaku vycházela nejprve z čínské hudby přijaté za čínské dynastie Tang tzv. togaku. Během vlády krále Shomu (756) měl už 21 perkusí, 12 strunných nástrojů a 12 dechových. Pevnou součástí byli tanečníci a akrobaté sangaku. Během období Heian (794 - 1185) na Japonsko dopadl silný vliv Koreje. Vytvořila se tak další verze gagaku tzv. komagaku. Vycházela z hudby, která se hrála v Koreji za dynastie Goguryeo. Komugaku se orientuje na dechy a perkuse, je i poctou Konfucia. V té době měla japonská hudba několik stupnic - ryo, ritsu, yo a ain. První dvě byly staré stupnice o sedmy tónech, poté Japonci přijali i pentatoniku. v té době se vytvořila vokální hudba eikyoku a shintoistická hudba kagura měla už několik stylů. Buddhistická obřadní hudba se také rozvinula do několika forem jako saimon, goeika nebo bon odori. Za následného období Kamakura (1185 - 1333) vznikly písně heike monogatari, rozšířila se folková hudba a písně honkyoku (originální písně) hrané na flétnu shakuhachi hlavně mnichy komuso v zen buddhismu. Začala se šířit hudba hraná slepými mnichy moso třeba na loutnu biwa. nebo slepými žena mi goze. V éře Muromachi (1333 - 1573) nastal velký rozvoj divadla kyogen a hudby noh i japonské opery. Období Edo (1603 - 1867) přineslo rozmach hudby pro nástroje koto, shamisen a shakuhachi. Za éry Meiji (1868 - 1912) se kladl důraz na divadlo kabuki, ale po dvě stě letech izolace začal Japonsko ovlivňovat i západ. Druhá půle 20. století je už o nástupu j-music, jak jí známe, ale nyní ke starším stylům.

Gagaku       
Je ušlechtilá hudba, jsou to ceremoniální zpěvy a tance na císařských oslavách. Její notová škála yo se zakládá na pentatonice. vychází z togaku, která má základ v čínské yayue a Korejí inspirované komagaku. Spojením těchto dvou stylů a japonské hudební produkce vznikla dnešní gagaku. Pojmenování gagaku vzniklo v 10. století. V hudbě gagaku jsou slyšet hlavně tyto nástroje - flétny, sho, koto, taiko, gongy a pár dalších perkusí. Japonci postupně vytvořili několik stylů, čistě instrumentální kigaku a z čínské hudby odvozené kangen s tanci bugaku (ty se tančí v maskách) a zpívané umeuta, kagurauta, azumaasobi, saibara a roei. Gagaku obsahuje 3 repertoáry. Shintoistickou a císařskou hudbu kuniburi no utamai, dále zpěvy založené na národních a lidových popěvcích utaimoro a zpěvy vytvořené z cizí hudby, již zmíněné togaku a komagaku.
Shoumyo         
Shoumyo jsou zpěvy buddhistických mnichů, které vznikly v 7. století z čínských zpěvů fan-baj. Podle hudby se dělí na ryokyoku a rikkyoku a podle jazyka na bonsan, ty vychází z původního indického sanskrtu, kansan z čínských buddhistických súter a wansan jsou v japonštině. Shoumyo jsou taková hudební odříkávání buddhistických textů.
Kabuki
Kabuki vzniklo v roce 1603 díky Izumo No Okuni. Kabuki jsou vytříbená divadelní představení a umění s hudebním doprovodem. Skupinám, které při nich hrají, se říká hayashi-kata. Hudba kabuki se dělí do 3 kategorií - geza, shosa-ongaku a ki a tsuke. V hudbě geza jsou hudebníci na scéně vpravo za černou bambusovou plentou kuromisu, geza obsahuje 3 typy doprovodu: uta jsou zpěvy a hra na shamisen, aikata označuje jen doprovod hrou na shamisen a v narimono hrají hráči i na jiné nástroje. 2. kategorií jsou shosi-ongaku, kdy jsou hráči přímo na scéně, tato hudba vychází z jiných žánrů jako nagauta, takemoto, tokiwazu a kiyomoto. Ki a tsuke jsou založené na bicích nástrojích. Kabuki se dostalo na seznam UNESCO.
Noh (Nougaku)
Noh patří jako kabuki k divadelní produkci. Skupinám se také říká hayashi-kata. hudba je založená hlavně na bicích jako shime daiko, taiko, tsuzumi a flétnách typu nohkan. Zpěváci yokyoku zpívají převážně chóry obsahující sútry. Noh se dělí na kotoba - více mluvená a fushi - více melodická. Už před 14. stoletím byla hudba noh buď zpěvná utai nebo mluvená kataru.
Dengaku
Dengaku je hudba a tanec stvořený za období Heian. Tvrdí se, že vznikla z rituálu taasobi, což byly modlitby za dobrou úrodu rýže. Tanečníkům se říká dengaku hoshi. Dengaku se brzy stala hudbou aristokracie.
Sank-joku
Sank-joku je hudbou tří nástrojů, nyní je to koto, shamisen a shakuhachi. Dříve byly místo shakuhachi housle kokyu. Na sank-joku je založená komorní hudba. Při zpěvu i hře se používá vibrato.
Heike monogatari (Heik-joku)
Jsou hrdinské zpěvy stvořené v roce 1185. Vypráví o bojích rodů Heike (Taiko) a Minamoto (Genji). Hrají se na loutnu biwa a mají epický charakter a jsou poměrně dlouhé. Později se staly součástí noh, kabuki i loutkového divadla bunraku. Hrávali je i samurajové a to nejen jako součást tréninku.
Kaidan
Jsou tajemnými až hororovými písněmi o duších a démonech. Navazovaly na heike biwa.
Heike biwa (Heikyoku)
Vzniklo za éry Kamakura a hráli jí i dodnes hrají slepí hudebníci na loutnu biwa. Nejznámější je Tales Of The Heike. Do konce období Edo byli hudebníci pod ochranou práva todoza, později se stali součástí noh, kabuki, nagauta a joururi jako tzv. heike-gakari.
Soukyoku 
Jsou písně založené na čínských popěvcích, jako doprovod se používá čínská citera guzheng. Rozděluje se na 2 typy: ikutaryu z východu, v doprovodu se shamisen a yamadaryu ze západu, zaměřený na zpěv.
Imayo
Imayo vznikly někdy uprostřed údobí Heian, vychází z wansan shoumyo. Není to jen hudba ale i tance, tanečníkům se říká shirabyoshi. Imayo se stalo součástí císařské hudby.
Minyo
Minyo se používá pro označení folkové hudby. Je několik různých stylů, někteří k nim řadí i zpěvy a hudbu, kterou hrají geishi. Každá oblast má svou charakteristiku, celkově to jsou především inaka bushi (lidové písně), inaka buri (lidové popěvky), hina uta (venkovské zpěvy) uta (písně), ze kterých vychází enka a potom komori uta (ukolébavky). Jinak zní písně ze severu a odlišně na jihu. Nejvíce charakteristická je hudba z Okinawy tzv. umui shima uta s tanci kachashi. Je z ní cítit vliv Japonska ale i jiných národů, hlavně Číny. Její stupnice je do-mi-fa-so-ti, tedy pentatonická. Hlavním nástrojem je sanshin.
Kayokyouku a enka   
Jsou moderní styly hudby, které vznikly na přelomu nebo po něm 19. a 20. století. Tyto styly mají charakteristiku tradiční hudby.
Joururi
Je epická hudba, která se hraje na shamisen. Zpěvem tayu se vypráví příběhy a legendy ze starého Japonska. Joururi má tisíciletou tradici. Během staletí a především v éře Edo se vytvořilo několik stylů pojmenovaných podle svých zakladatelích. Každý styl má svou charakteristiku a jsou součástí jiných představení.
Hudba bunraku
Bunraku je japonské loutkové divadlo, jeho hudební doprovod vychází především ze stylů joururi. Zpěv tayu vypráví příběh a popisuje děj. Hudebník používá hlavně shamisen a to hlavně tzv. futo-zao shamisen. Později se přidaly i jiné nástroje jako shakuhachi, koto nebo perkuse.
Nagauta
Nagauta je hudbou pro shamisen. vytvořil jí Ogiebushi Ogie Royuu (za éry Edo, kolem roku 1767). Jsou tři styly. Jeden se používá pro divadlo kabuki, druhý je jako doprovod k tancům kabuki a třetí je svým vlastním stylem.
Kagura
Je hudbou a tanci při shintoistických obřadech a slavnostech matsuri. Je to jeden z nejstarších japonských hudebních stylů. Používají se při ní flétny, zvony, činely, bubny. Hraje a tančí se na místě zvaném kamukura. tančí je především miko, tzv. dívky ze svatyň. Tato hudba je popsaná už v Kojiki i Nihon Shoki. V kapitole Ama No Iwato se mluví o šamanovi Amenouzume, který předvádí rituální tance. Kagura má několik podob, např. miko kagura je jemnější a používají se místo bubnů dřívka. Kagura se tančí i v maskách, obřadních rouchách a s mnoha posvátnými talismany.

Japonský lid stvořil mnohé styly, všechny tyto styly nespojuje jen vytříbenost a dokonalost, která je pro Japonce životní cestou, ale i tzv. velká pětka nástrojů- biwa, shakuhachi, shamisen, koto a taiko. Tuto pětku si oblíbili i moderní folkové skupiny, nebo ty které folk mísí s jinými žánry např. Wagakki Band, Wadaiko Yamato nebo Yoshida Brothers a i oni mají podíl na tom, že tradiční melodie a zvuky neupadají a šíří se do povědomí lidí jiných zemí.

Tímto dílem bych tento seriál uzavřela, to podstatné již bylo zmíněno. Možná později napíšu i pár řádků o hudbě několika kultur, které měly na hudbu východu lehký vliv. Nyní bych se chtěla prozatím rozloučit a poděkovat za přízeň a pokud vám tento můj seriál přinesl několik nových informací, tak jsem jedině ráda.

https://www.youtube.com/watch?v=5OA8HFUNfIk
https://www.youtube.com/watch?v=9RwqWhMS688
https://www.youtube.com/watch?v=V9QHX0LTL0w
https://www.youtube.com/watch?v=kEUQNvn8EJQ