akichan
napoveda vypnout Akichan patička

Akihabara.cz


Zobrazit příspěvky

Tato sekce Vám umožňuje zobrazit všechny příspěvky tohoto uživatele. Prosím uvědomte si, že můžete vidět příspěvky pouze z oblastí Vám přístupných.

Témata - matenrou

Stran: [1] 2 3 ... 5
1
Setkání / Cyklus přednášek o Japonsku 2019
« kdy: 02. Leden 2019 - 23:24:08 »

2
Všeobecná diskuze o Hudbě / Moje nej album/skupina pro rok 2018
« kdy: 30. Prosinec 2018 - 22:46:30 »
Máme tady konec roku a tak opět přicházím s otázkou, co vás hudebně tento rok zaujalo tak, že si to nechcete nechat pro sebe.

Za mě bych doporučila CD Otonoe japonské skupiny Wagakki Band.
https://www.youtube.com/watch?v=8ZrCW6ao04g
Dále album Battlefields Of Asura od tchajwanských Chthonic.
https://www.youtube.com/watch?v=Wil6crOV6DU
Sólovku Black Labyrinth Jonathana Davise, kde se tu a tam objevují i asijské nástroje.
https://www.youtube.com/watch?v=pUt4kwtqS48
Od tuniských Myrath kompilaci Merciless Times a singl Dance.
https://www.youtube.com/watch?v=b2rKORvyOcM
Izraelskou formaci Orphaned Land a jejich počin Unsung Prophets And Dead Messiah.
https://www.youtube.com/watch?v=hurWzo01FpM
Taky americké nu-metalisty Disturbed a jejich Evolution.
https://www.youtube.com/watch?v=eQji1bEXwc0

A z objevů bych vyzdvihla kazašskou folkovou skupinu Hassak.
https://www.youtube.com/watch?v=Kz7Bt-zERQc
Pak bych zmínila indickou bandu Bloodywood, kteří začínali jako sranda folk metal, ale pak začali se svou svébytnou tvorbou.
https://www.youtube.com/watch?v=6uJoN_I9ebQ
A pak mongolskou skupinu The Hu Band.
https://www.youtube.com/watch?v=v4xZUr0BEfE

A pak skupinu Beast In Black z Finska, která mi byla doporučena a sama jí šířím dál a jeden človíček mi ukázal cestu k Wardruna https://www.youtube.com/watch?v=8UPUPDo20nM a stylu dungeon synth, který je vážně zajímavým žánrem. Moc děkuji.   

3
Vítejte, vítejte!
Vánoce se kvapem blíží a vše kolem nich je v plném proudu. Pokud si budete chtít vydechnout, tak přijměte pozvání k tomuto speciálnímu dílu.

Typické vánoční skladby zná každý a pokud jich nemáte ještě dost, v tomhle díle si je užijete v tak trochu jiném podání... asijském!
Proto nebudu plýtvat slovy a tady je máte! :)

https://www.youtube.com/watch?v=Wa16t3wIBN4&list=PL4nHOSNbrl5eN3b2KjqH6tw723D5OgUpm
https://www.youtube.com/watch?v=Xb8cNfQPeEY
https://www.youtube.com/watch?v=51NlABxk9dI
https://www.youtube.com/watch?v=qJkiYNeDsw4
https://www.youtube.com/watch?v=nov6c8o1IsU
https://www.youtube.com/watch?v=BhLK2nwh3J0
https://www.youtube.com/watch?v=ovzbNPScfY4
https://www.youtube.com/watch?v=msult-2Brm4
https://www.youtube.com/watch?v=cj9_6pW-Bn0
https://www.youtube.com/watch?v=EXSEFqoShEk
https://www.youtube.com/watch?v=T5HVxG4SHkY
https://www.youtube.com/watch?v=xF9XU7EZO-4
https://www.youtube.com/watch?v=MgOK0c-agwc
https://www.youtube.com/watch?v=EoEDqggiJ34
https://www.youtube.com/watch?v=TbagZvKn4Qk
https://www.youtube.com/watch?v=khJ6bJiC9qk
https://www.youtube.com/watch?v=BUnRdFBbfpk
https://www.youtube.com/watch?v=ZN3gEc00b4I
https://www.youtube.com/watch?v=pjmtjtXQVF0
https://www.youtube.com/watch?v=dO7Jf6lMg6U
https://www.youtube.com/watch?v=jM0g2V8dKoY
https://www.youtube.com/watch?v=iOqAxufwAm0
https://www.youtube.com/watch?v=PAhMGWHnKTE
https://www.youtube.com/watch?v=BEhFVpDKraw
https://www.youtube.com/watch?v=egAKEbHGP04
https://www.youtube.com/watch?v=0I1pRVRR0U0

P.S.: Ať se z chystání Vánoc nezblázníte a pokud znáte další zajímavé asijské verze koled a vánočních písní, sem s nimi. Tak se držte a hodně štěstí s Aki. 

4
Díky tomuto dílu jsem nesvá. Psát už jen úvodník. Ráda bych totiž představila japonskou hudbu, myslím si, že někteří z vás budou určitě vědět víc. Takže ať je ta má seppuku rychle za námi.:))

Japonská hudba 
Japonská tradiční hudba zvaná také ongaku má dlouhou historii, ovlivnila jí hlavně Čína a Korea a náboženské směry. Hlavním rysem většiny stylů je určitá střídmost, úspornost a koncentrace na každý tón tzv. buddhovství jednoho tónu. Tyto znaky se dají najít už před příchodem buddhismu, mohlo by se říct že v celé historii japonské hudby.

Historie
Historie japonské hudby sahá ještě hlouběji než je legendární založení japonské říše (660 př. n. l.), byly to hlavně rituální písně kultury Jomon (10 000 - 300 př. n. l.). Za následného období Yayoi (300 př. n. l. - 250 n. l.) se z těchto rituálů stal základ pro shintoismus. Z této doby se našly bronzové zvony tzv. dotaru. Shintoismus pak doznal rozmachu období Kofun (300 - 710), kdy vznikl centralizovaný stát Yamato. V této době začalo být Japonsko pod vlivem Číny. Projevilo se to nejen v hudbě, kdy si Japonci osvojili zásadní stylizaci i nástroje, ale i v dalších záležitostech např. keramice a právě z této doby se našly figurky haniwa, některé z nich měly hudební nástroje jako bubny a citery. V 6. století v Japonsku nastal rozvoj dlouhých citer koto a zvonů pro shintoistické obřady a tance. Podobné tance a i ty pohřební a japonskou hudbu jako takovou popsal už dříve ve 3. století Wei Zhi. Čistý šamanismus v té době přetrvával hlavně u lidu Ainu, kteří používají své vlastní nástroje, styly hudby i tance (díl XII). Za doby korejského království Silla bylo do Japonska posláno na 80 hudebníků a Japonsko pomalu začala ovlivňovat další velká kultura východu. Japonci následně sepsali dva důležité spisy Kojiki a Nihon Shori, ve kterých se mimo jiné píše i o hudbě. Za éry Nara (710 - 794) byla vytvořená raná hudba gagaku, ve které hrály mnohem větší orchestry. V roce 736 k ní přibyly tance bugaku. Gagaku vycházela nejprve z čínské hudby přijaté za čínské dynastie Tang tzv. togaku. Během vlády krále Shomu (756) měl už 21 perkusí, 12 strunných nástrojů a 12 dechových. Pevnou součástí byli tanečníci a akrobaté sangaku. Během období Heian (794 - 1185) na Japonsko dopadl silný vliv Koreje. Vytvořila se tak další verze gagaku tzv. komagaku. Vycházela z hudby, která se hrála v Koreji za dynastie Goguryeo. Komugaku se orientuje na dechy a perkuse, je i poctou Konfucia. V té době měla japonská hudba několik stupnic - ryo, ritsu, yo a ain. První dvě byly staré stupnice o sedmy tónech, poté Japonci přijali i pentatoniku. v té době se vytvořila vokální hudba eikyoku a shintoistická hudba kagura měla už několik stylů. Buddhistická obřadní hudba se také rozvinula do několika forem jako saimon, goeika nebo bon odori. Za následného období Kamakura (1185 - 1333) vznikly písně heike monogatari, rozšířila se folková hudba a písně honkyoku (originální písně) hrané na flétnu shakuhachi hlavně mnichy komuso v zen buddhismu. Začala se šířit hudba hraná slepými mnichy moso třeba na loutnu biwa. nebo slepými žena mi goze. V éře Muromachi (1333 - 1573) nastal velký rozvoj divadla kyogen a hudby noh i japonské opery. Období Edo (1603 - 1867) přineslo rozmach hudby pro nástroje koto, shamisen a shakuhachi. Za éry Meiji (1868 - 1912) se kladl důraz na divadlo kabuki, ale po dvě stě letech izolace začal Japonsko ovlivňovat i západ. Druhá půle 20. století je už o nástupu j-music, jak jí známe, ale nyní ke starším stylům.

Gagaku       
Je ušlechtilá hudba, jsou to ceremoniální zpěvy a tance na císařských oslavách. Její notová škála yo se zakládá na pentatonice. vychází z togaku, která má základ v čínské yayue a Korejí inspirované komagaku. Spojením těchto dvou stylů a japonské hudební produkce vznikla dnešní gagaku. Pojmenování gagaku vzniklo v 10. století. V hudbě gagaku jsou slyšet hlavně tyto nástroje - flétny, sho, koto, taiko, gongy a pár dalších perkusí. Japonci postupně vytvořili několik stylů, čistě instrumentální kigaku a z čínské hudby odvozené kangen s tanci bugaku (ty se tančí v maskách) a zpívané umeuta, kagurauta, azumaasobi, saibara a roei. Gagaku obsahuje 3 repertoáry. Shintoistickou a císařskou hudbu kuniburi no utamai, dále zpěvy založené na národních a lidových popěvcích utaimoro a zpěvy vytvořené z cizí hudby, již zmíněné togaku a komagaku.
Shoumyo         
Shoumyo jsou zpěvy buddhistických mnichů, které vznikly v 7. století z čínských zpěvů fan-baj. Podle hudby se dělí na ryokyoku a rikkyoku a podle jazyka na bonsan, ty vychází z původního indického sanskrtu, kansan z čínských buddhistických súter a wansan jsou v japonštině. Shoumyo jsou taková hudební odříkávání buddhistických textů.
Kabuki
Kabuki vzniklo v roce 1603 díky Izumo No Okuni. Kabuki jsou vytříbená divadelní představení a umění s hudebním doprovodem. Skupinám, které při nich hrají, se říká hayashi-kata. Hudba kabuki se dělí do 3 kategorií - geza, shosa-ongaku a ki a tsuke. V hudbě geza jsou hudebníci na scéně vpravo za černou bambusovou plentou kuromisu, geza obsahuje 3 typy doprovodu: uta jsou zpěvy a hra na shamisen, aikata označuje jen doprovod hrou na shamisen a v narimono hrají hráči i na jiné nástroje. 2. kategorií jsou shosi-ongaku, kdy jsou hráči přímo na scéně, tato hudba vychází z jiných žánrů jako nagauta, takemoto, tokiwazu a kiyomoto. Ki a tsuke jsou založené na bicích nástrojích. Kabuki se dostalo na seznam UNESCO.
Noh (Nougaku)
Noh patří jako kabuki k divadelní produkci. Skupinám se také říká hayashi-kata. hudba je založená hlavně na bicích jako shime daiko, taiko, tsuzumi a flétnách typu nohkan. Zpěváci yokyoku zpívají převážně chóry obsahující sútry. Noh se dělí na kotoba - více mluvená a fushi - více melodická. Už před 14. stoletím byla hudba noh buď zpěvná utai nebo mluvená kataru.
Dengaku
Dengaku je hudba a tanec stvořený za období Heian. Tvrdí se, že vznikla z rituálu taasobi, což byly modlitby za dobrou úrodu rýže. Tanečníkům se říká dengaku hoshi. Dengaku se brzy stala hudbou aristokracie.
Sank-joku
Sank-joku je hudbou tří nástrojů, nyní je to koto, shamisen a shakuhachi. Dříve byly místo shakuhachi housle kokyu. Na sank-joku je založená komorní hudba. Při zpěvu i hře se používá vibrato.
Heike monogatari (Heik-joku)
Jsou hrdinské zpěvy stvořené v roce 1185. Vypráví o bojích rodů Heike (Taiko) a Minamoto (Genji). Hrají se na loutnu biwa a mají epický charakter a jsou poměrně dlouhé. Později se staly součástí noh, kabuki i loutkového divadla bunraku. Hrávali je i samurajové a to nejen jako součást tréninku.
Kaidan
Jsou tajemnými až hororovými písněmi o duších a démonech. Navazovaly na heike biwa.
Heike biwa (Heikyoku)
Vzniklo za éry Kamakura a hráli jí i dodnes hrají slepí hudebníci na loutnu biwa. Nejznámější je Tales Of The Heike. Do konce období Edo byli hudebníci pod ochranou práva todoza, později se stali součástí noh, kabuki, nagauta a joururi jako tzv. heike-gakari.
Soukyoku 
Jsou písně založené na čínských popěvcích, jako doprovod se používá čínská citera guzheng. Rozděluje se na 2 typy: ikutaryu z východu, v doprovodu se shamisen a yamadaryu ze západu, zaměřený na zpěv.
Imayo
Imayo vznikly někdy uprostřed údobí Heian, vychází z wansan shoumyo. Není to jen hudba ale i tance, tanečníkům se říká shirabyoshi. Imayo se stalo součástí císařské hudby.
Minyo
Minyo se používá pro označení folkové hudby. Je několik různých stylů, někteří k nim řadí i zpěvy a hudbu, kterou hrají geishi. Každá oblast má svou charakteristiku, celkově to jsou především inaka bushi (lidové písně), inaka buri (lidové popěvky), hina uta (venkovské zpěvy) uta (písně), ze kterých vychází enka a potom komori uta (ukolébavky). Jinak zní písně ze severu a odlišně na jihu. Nejvíce charakteristická je hudba z Okinawy tzv. umui shima uta s tanci kachashi. Je z ní cítit vliv Japonska ale i jiných národů, hlavně Číny. Její stupnice je do-mi-fa-so-ti, tedy pentatonická. Hlavním nástrojem je sanshin.
Kayokyouku a enka   
Jsou moderní styly hudby, které vznikly na přelomu nebo po něm 19. a 20. století. Tyto styly mají charakteristiku tradiční hudby.
Joururi
Je epická hudba, která se hraje na shamisen. Zpěvem tayu se vypráví příběhy a legendy ze starého Japonska. Joururi má tisíciletou tradici. Během staletí a především v éře Edo se vytvořilo několik stylů pojmenovaných podle svých zakladatelích. Každý styl má svou charakteristiku a jsou součástí jiných představení.
Hudba bunraku
Bunraku je japonské loutkové divadlo, jeho hudební doprovod vychází především ze stylů joururi. Zpěv tayu vypráví příběh a popisuje děj. Hudebník používá hlavně shamisen a to hlavně tzv. futo-zao shamisen. Později se přidaly i jiné nástroje jako shakuhachi, koto nebo perkuse.
Nagauta
Nagauta je hudbou pro shamisen. vytvořil jí Ogiebushi Ogie Royuu (za éry Edo, kolem roku 1767). Jsou tři styly. Jeden se používá pro divadlo kabuki, druhý je jako doprovod k tancům kabuki a třetí je svým vlastním stylem.
Kagura
Je hudbou a tanci při shintoistických obřadech a slavnostech matsuri. Je to jeden z nejstarších japonských hudebních stylů. Používají se při ní flétny, zvony, činely, bubny. Hraje a tančí se na místě zvaném kamukura. tančí je především miko, tzv. dívky ze svatyň. Tato hudba je popsaná už v Kojiki i Nihon Shoki. V kapitole Ama No Iwato se mluví o šamanovi Amenouzume, který předvádí rituální tance. Kagura má několik podob, např. miko kagura je jemnější a používají se místo bubnů dřívka. Kagura se tančí i v maskách, obřadních rouchách a s mnoha posvátnými talismany.

Japonský lid stvořil mnohé styly, všechny tyto styly nespojuje jen vytříbenost a dokonalost, která je pro Japonce životní cestou, ale i tzv. velká pětka nástrojů- biwa, shakuhachi, shamisen, koto a taiko. Tuto pětku si oblíbili i moderní folkové skupiny, nebo ty které folk mísí s jinými žánry např. Wagakki Band, Wadaiko Yamato nebo Yoshida Brothers a i oni mají podíl na tom, že tradiční melodie a zvuky neupadají a šíří se do povědomí lidí jiných zemí.

Tímto dílem bych tento seriál uzavřela, to podstatné již bylo zmíněno. Možná později napíšu i pár řádků o hudbě několika kultur, které měly na hudbu východu lehký vliv. Nyní bych se chtěla prozatím rozloučit a poděkovat za přízeň a pokud vám tento můj seriál přinesl několik nových informací, tak jsem jedině ráda.

https://www.youtube.com/watch?v=5OA8HFUNfIk
https://www.youtube.com/watch?v=9RwqWhMS688
https://www.youtube.com/watch?v=V9QHX0LTL0w
https://www.youtube.com/watch?v=kEUQNvn8EJQ

5
Setkání / Yamato opět v roce 2018 v ČR - poslední lístky
« kdy: 21. Říjen 2018 - 16:38:41 »
Japonští bubeníci Yamato opět vystupují v České republice, zbývá ještě posledních pár lístků.
https://www.novinky.cz/kultura/485951-yamato-japonsti-bubenici-se-vraceji.html
Seznam míst:
26.10. Zlín
27.10. Brno
29.10. a 30. 10. Praha
31.10. Pardubice
1.11. Ostrava
Ticketstream https://www.ticketstream.cz/tsp/ts1website/vstupenky/yamato-the-drummers-of-japan?gclid=EAIaIQobChMI1cjruN6X3gIVUOd3Ch1mtQB5EAAYASAAEgLcDPD_BwE

6
S novým dílem nová země. Ráda bych popsala vietnamskou hudbu, která je i přes vlivy jiných národů poměrně svá a to nejen hudebně tak i myšlenkově.

Vietnamská hudba
Vietnamskou hudbu by asi nejvíc popsalo slovo různorodost, ve Vietnamu je totiž více jak 50 menšin a každá má svou kulturu a tedy i hudební pojetí. Vietnamská hudba sice byla ovlivňována Čínou, Korejí, Indií, Thajskem i Mongolskem, přesto si zachovala i dost ze svého, např. nástroj dan bau (jednostrunná citera), který se používá takřka ve všech stylech, se stal symbolem Vietnamu, ale v jiných kulturách východu podobný skoro neuslyšíte. Vietnamská hudba je sice založena na pentatonice, ale není fixovaná na čínskou škálu. Má několik svých melodií a mnohem více variací.
Druhým charakteristickým slovem je improvizace, ta se objevuje ve všech žánrech a stylech a že jich Vietnamci během tisíciletí vytvořili nemalé množství.

Historie   
Historie vietnamské hudby by se dala rozdělit na pět etap.
Etapa první zahrnuje pravěk a starověk, kdy zde byly různé kmeny, každý z nich měl ceremoniální pohanskou i lidovou hudbu, preferovali jiné nástroje, ale perkuse byly u všech jedny z nejoblíbenějších. V roce 111 př. n. l. Vietnam dobyla Čína. Tím začal čínský vliv. Druhá etapa odstartovala v 10. století n. l. za vlády dynastie Dinh (968 - 980), byla to jedna z prvních opravdových vietnamských dynastií, z té doby se našly historické texty, bubny, perkuse, ústní varhany i flétny. Za této etapy (10. - 14. stol.) Vietnam nadále podléhal vlivu Číny, ale i vlivu Čampského království, jež se rozkládalo na jihu Vietnamu, toto království bylo hinduisticky založené a silně na něj působila Indie, tedy i na samotný Vietnam. Za třetí periody (15. - 18. stol.)
stále přetrvával vliv Číny i lehce Koreje, za krále Ly Thai Tong vznikla nová dvorská hudba, vzorem jí byla ta čínská, která se v Číně vyvinula za dynastie Ming. Díky tomu se pozměnily nástroje, typický orchestr, repertoár i styl. Během čtvrté etapy (19. stol. - 2. sv. válka) nastal velký rozkvět nových stylů, Vietnamci obnovili své původní kořeny, byla to takříkajíc doba národního uvědomění. V té době se velké role ujalo i divadlo. Na začátku 20. století pak nastalo pomalé přejímání západních nástrojů jako mandolíny, kytary, housle. Pátou etapou (1945 - dosud) je moderní doba, ve které se tradiční hudba neztratila a i když po roce 1980 začal Vietnam přebírat i nové styly, tradiční hudba se i nyní dál vyvíjí.
Historie jejich hudby by se dala takto jednoduše shrnout, ale je to trochu komplikovanější, vývoj neprobíhal všude stejně a Vietnam se z tohoto hlediska dělí na tři hlavní regiony, sever, centrum, jih, v každém z nich vznikly jiné styly a nástroje a zásadní vlivy se objevily v lehce odlišné době.
Severní Vietnam: ca tru, chau van, cheo, quan ho, tuong, xam  Centrální Vietnam: ho, ly, nha nhac Jižní Vietnam: don ca tai tu, cai luong
Existuje ještě několik dalších stylů, které se nedají přesně určit.

Nástroje  
Přesto, že jsem již vietnamské nástroje popsala v několika předchozích dílech, jejich názvy jsou si docela podobné, proto je raději krátce znovu zopakuji.
Hlavním nástrojem je jednostrunná citera dan bau, z dlouhých citer, Vietnamci ještě používají dan tranh. Louten mají několik typů, tzv. měsíční loutnu dan nguyet, dále dan sen s tělem ve tvaru květu, hruškovitou dan ty ba a shamisen podobnou dan tam. Hrají často na dulcimer dam tam thap luc a na housle dan gao s tělem z kokosu, dan nhi, které vyvinuli z houslí erhu a kni, jehož struna se vkládá do úst (díl III). Z dechových nástrojů jsou nejdůležitější hoboj ken bau, flétna sao a ústní varhany m'buot. Z bicích bych jmenovala různé bubny trong, xylofon trung, poskládaný z bambusových stébel, litofon dan da a osobitou zvonkohru klong put.
Všechny tyto nástroje a pár dalších, které používají především menšiny, tvoří hudbu následujících stylů.

Nha Nhac
V překladu elegantní hudba, vznikla za dynastie Tran (13. stol.). Patří k nejvrcholnější dvorské hudbě Vietnamu. Později se začala hrát i při ceremoniích v chrámech. Také proto se rozdělila na 3 typy, nha nhac - elegantní dvorská hudba, dai nhac - velká hudba a tieu nhac - malá hudba. V 19. století se přidal i tanec van vu (lidové tance) a vo vu (válečné tance). Nha nhac měla původ v Číně a byla pokračováním čínské hudby yayue. Později byla ovlivněna královskou hudbou z Čampa. Hlavními nástroji je ken bau, dan ty ba, dan nguyet, dan tam, dan nhi, sao, bubny trong. Nha nhac je dost strukturovaná hudba a existuje 126 písní. V roce 2003 byla zapsaná na seznam UNESCO.

Dvorská hudba Hue   
Za dynastie Nguyen v 19. století za vlády krále Tu duc vznikla nová dvorská hudba, vychází z královské hudby nha nhac i z folkové hudby. Má obrovskou škálu repertoáru a vysokou profesionalitu. Tak jako u nha nhac i v Hue existují rozdílné typy jako rituální, dvorské, taneční, i slavností a mimo jiné i opera. 

Hat Chau Van
(Chat Van) Je duchovní hudba užívaná v ceremoniích. Má zvyšující se rytmus a až transcendentální pojetí. Hudebníci zároveň zpívají a hrají 4 - 8 hodin. Používá se při ní dan ty ba, dan nguyet, malé bubny, činely, flétny a dan bau.

Xam
(Hat Xam) Je styl lidové hudby, populární na severu, později se z ní stala hudba tradiční. Hráli a i dodnes jí hrají slepí hudebníci, cestují z města do města a zpívají o různých tématech, lásce ale i satirické písně. Xam vznikl někdy za dynastie Tran (13. stol.).

Hat Then 
Jsou náboženské dlouhé písně. Vypráví o cestách do rajského království Nefritového císaře a otázkách a odpovědích zde vyřčených.

Do Ca Tai Tu
Patří k amatérské hudbě, hraje se po práci, zpívá se mezi rodinou, přáteli, sousedy z vesnice. Zpěvy jsou veselé a používá se pět tradičních vietnamských nástrojů: dan nguyet, dan ty ba, dan tranh, dan bau a dan tam.

Vietnamské ukolébavky
Řadí se k lidové hudbě venkova. Nejsou to jen ukolébavky, učí o lidských pocitech, poznání i o životě vůbec.

Ho, Ly 
Jsou obě hudby a zpěvy prastarého původu, jsou emotivní a dost se v nich improvizuje. Ho se zpívá při práci, bývají i dialogem mezi ženou a mužem. Ly pak učí o životě.

Nhac Dam Ma
Patří k pohřební hudbě.

Nhac Le         
Jsou rituální písně, které vznikly za dynastie Tran (13. stol.).

Quan Ho       
(alternativní zpěv) Tento kolektivní zpěv pochází z oblasti Ha Bac. Má mnoho variací a zpívá se i bez kapely. Dost se improvizuje a užívá se i při rituálech. Jsou to skupiny mužů a žen (často 5 - 6 členů), mají pojmenování jako členové rodiny, anh ca (1. bratr), chi ca (1. sestra), anh hai (2. bratr), chi hai (2. sestra)... Bratři nosí turbany, deštníky a tuniky, sestry moba mobay (tradiční ženský šat). Existuje 400 písní a 216 melodií, při zpěvu vzniká duet nebo mnohačlenný dialog mezi bratry a sestrami. Od roku 2009 je tato hudba na seznamu UNESCO.

Ca Tru
(Hat A Dao) Říká se jí i hudba společnic. Začalo se s ní v královském paláci před 600 lety. Používají se při ní loutny a nástroje, které vydávají hlubší tóny. Při zpěvu se užívá vibrato. Existuje 36 forem a melodií the cach. V hudbě Ca Tru se dodržovala 3 pravidla: zpívala žena (dao nebo ca ncong), muzikanti (kep) bývali muži, kteří hráli na strunné nástroje a třetím pravidlem bylo, že rytmus udával quan vien hrou na bicí. Dnes jsou i čistě ženské skupiny. V Ca Tru se vyskytují tzv. 4 elementy: Hat Tho - uctivé zpěvy, Hat Thi - soupeření zpěvů, Hat Choi - zpěvy k radovánkám a Hat Noi - recitativní zpěvy. Ca Tru se přirovnává k hudbě gejš a od roku 2009 je na seznamu UNESCO.

Nhac Dan Toc Cai Bien       
Je moderní forma lidové hudby. Začala se hrát v 50. letech 20. století na Hanoi Conservatory Of Music. Je to tradiční hudba se západním stylem zápisu, notami, systémem hry, je ale kritizována pro svůj nečistý zvuk.

Vietnamská opera   
Existují tři hlavní směry, které byly ovlivněny nebo se vytvořily z Pekingské opery - Hat Cheo, Hat Toung a Hat Cai Luong. Vietnamci si dříve vytvořili i svou verzi opery zvanou Cheo opera. Ta vznikla na prastarých venkovských festivalech, vliv na ní měl šamanismus a charakterizují jí specifický zpěv, strunné nástroje a silný důraz na perkuse.

Hat Cheo 
Je forma až satirického muzikálu s tanci. Původ má na severu. Často se hrálo venku, herci a zpěváci byly spíš poloamatéři, dnes se více vystupuje uvnitř budov a umělci jsou profesionálové. Hat Cheo byl vytvořen v 10. století a má reflektovat Vietnam.

Hat Tuong
(Tuong, Hat Boi) Jsou vše názvy pro dramata, která se hrála v přírodních amfiteátrech. Mají 500 letou historii. Jsou to neobvyklé vietnamské hry, ve kterých se zpívá o hrdinech, lidském chování i bitvách třeba za právo a pravdu.

Cai Luong 
(Hat Cai Loung) Tak se nazývá poměrně mladá forma vietnamského divadla. Vytvořili jí v roce 1920, dá se popsat jako unikátní vietnamská dramata napsaná podle skutečných životních zkušeností. Charakteristický je zpěv a vliv francouzské komedie.

Vietnamská hudba a její styly jsou různorodé, tak jako jejich menšiny a i když v předešlém shrnutí byly popsány základní znaky zásadních stylů, tak se tyto styly můžou lehce měnit v závislosti na regionech. A i přes vlivy jiných si vietnamská hudba zachovala nebo vytvořila svou unikátní podobu hudby.

P.S.: Tyto řádky jsou úzkým pohledem jednoho amatéra a byla bych jedině ráda, pokud by sami Vietnamci něco málo nenapsali.

https://www.youtube.com/watch?v=Q1TFzCjWhtw
https://www.youtube.com/watch?v=JQEzlH85J6g
https://www.youtube.com/watch?v=wRWXjdd4F3s
https://www.youtube.com/watch?v=6PrSp5J1-rM

7
Setkání / Japonští metalcore Crystal Lake v Praze
« kdy: 04. Říjen 2018 - 19:00:13 »
Japonská skupina Crystal Lake vystoupí 2. 12. v Praze.
Více info: http://www.coremusic.cz/koncerty/prosinec/1455-bury-tomorrow-uk-36-crazyfists-us-cane-hill-us-crystal-lake-jap

Mimo jiné jim nyní vyšlo EP The Circle. http://crystallake.jp/release/

A menší povídání o nich naleznete v říjnovém vydání Fakker.

8
Ráda bych následujícími řádky přiblížila hudbu dalšího z východních národů. Tak tedy, vítejte v Koreji!

Korejská hudba 
Korejská tradiční hudba je i dnes  pro Korejce národním pokladem, Korejci na své tradice, ke kterým patří i tradiční zpěvy a tance, nezapomněli, právě naopak. V Koreji najdete snad nejvíc propojení moderních stylů s původní hudbou a nástroji.
Všeobecně vzato se korejská hudba nechala ovlivnit jen jedním národem a to Čínou (o čínské byl mimochodem minulý díl). Při japonské invazi už Japonsko do hluboce zakořeněných stylů a systému tak nezasáhlo. 

Historie
Dějiny korejské hudby nemají přesně stanovený počátek. Kořeny sahají do období před vládou Tří království, kdy zde bylo šamanství, ve kterém byla hudba jednou z nejvyšších forem komunikace s démony, duchy atd., zajímavostí je, že role šamanů patřila spíše ženám, říkalo se jim mudang a hráli i na festivalech, jejich hlavními nástroji byly bubínky, později i gongy a zvonky. V několika hrobech ze 3. a 4. stol. př. n. l. se už našli i píšťaly, dlouhé citery, loutny a flétny, teoretici tím poukazují, že už v té době měla Korea svou palácovou vznešenou hudbu.
Pak přišlo období vlády Tří království (37 př. n. l. - 562 n. l.) a první velký rozkvět korejské kultury. Každé z těchto království přišlo s novými žánry a každé si oblíbilo jiné nástroje. Goguryeo se orientovalo na piri, bipa a geomungo, Baekje bylo jakýmsi mostem mezi Čínou a Japonskem, hudebníci se učili hudbu z Číny, kterou později předávali i Japonsku. V roce 2001 japonský císař Akihito prohlásil, že hudba z Baekje dala vzniknout tradiční hudbě Japonska. Třetí království Silla kladlo důraz na nástroje geomungo, bipa a gayageum. Následná éra pozdější doby Tří království (562 - 935 n. l.) přinesla větší vliv Číny a její dynastie Tang, vyvíjely se školy hudby a buddhismus přinesl nové zpěvy. Z původních šamanských zpěvů se začala tvořit více národní hudba a to hyangak, tangak a aak. Z čínských nástrojů si Korejci stvořili své- hun, ajaeng, saengpyonjong nebo pyeongyong.
Po spojení Koreje a následné vlády dynastie Goryeo (918 - 1392 n. l.) položili Korejci základy některým dalším hudebním stylům. V roce 1145 byla sepsána kniha Samguk Sagi, ve které se mimo jiné zdůraznila úloha citer geomungo a guqin, Korejci tak navázali na tradiční nástroj filosofa Konfucia a i navzdory tomu později nastal velký rozvoj tance a převážně buddhistických rituálů.
Za následné vlády dynastie Joseon (1392 - 1897 n. l.) Korejci vytvořili hned několik důležitých hudeb, např. v 15. stol. chwita, Korea se v té době víc vrátila k myšlenkám Konfucia, vyvinula nové rituály i systém notového zápisu jeonggambo. Přišel s ním Park Yeon (1378 - 1458). Ten také rozdělil hudbu na tři hlavní skupiny aak, dangak a hyangak. Za vlády krále Seongjong (1469 - 1494) byl sepsán Akhak Gwebeom, což je 9 svazků o hudbě a nástrojích. Korejci pak převzali několik dalších nástrojů např. yanggeum. Mimoto v roce 1443 vzniklo písmo hangul a texty se už tolik nepsaly ve znacích hanja, což bylo upravené čínské písmo.
Později vzniklo Korejské císařství (1897 - 1910), kdy začala být Korea pod vlivem, později i tlakem, Japonska, Korejci si ale zachovali svou hudební tvář a místo přebírání japonských stylů vytvořili i něco nového, přišli s novými hudebními variacemi, kterými zdůraznili svou národní příslušnost. Vlivům západu začali podléhat až později, ale to už je éra moderní hudby.

Paleum 
Korejci od Číny zprvu převzali nejen styly, stupnici a nástroje ale i jejich třízení do osmi skupin podle materiálu na výrobu (v Číně tzv. bayin). Korejci přijali jeho hlavní myšlenky a nazvali jej paleum. Můžete se s ním setkat i v Akhak Gwebeom. Korejský systém je následující: kůže - janggu (sever, zima), tykev - saenghwang (severovýchod, předjaří), bambus - daegeum (východ, jaro), dřevo - bak (jihovýchod, období před létem), hedvábí - geomungo (jih, léto), hlína - hun (jihozápad, období před podzimem), kov - jong (západ, podzim), kámen - pyeongyeong (severozápad, období před zimou). Korejci potom přišli s jedním nástrojem, houslemi haegeum, které jsou vyrobeny ze všech materiálů a veškeré zvuky přírody tak spojují do jednoho.
Všemi těmito nástroji tvoří Korejci svou národní hudbu, všeobecně se nazývá gugak a mnozí jí dělí do dvou hlavních skupin, jeongak a minsogak.

Jeongak            
Jeongak neboli pravá hudba, kultivovaná hudba. Někteří tvrdí, že se jedná o samostatný styl, jiní zase mluví o ucelené skupině různých písní. Ať tak či onak, jeho původ se datuje k období mezi pozdějším království Silla (668 - 935) a Goryeo. Vycházel z písní sogak, což bylo spojení tří hlavních proudů: hyangak, dangak a sinak. Její význam byl vyzdvihovám za dynastie Joseon, hrají se v něm jeongga, tzv. pravé písně. Vyznačuje se pomalým tempem, kdy každý tón zní několik sekund, zpěv není moc výrazný, můžete v něm slyšet i kagok - kombinaci mužských a ženských partů. Jeongak se řadil k palácové a ceremoniální hudbě a vyznačoval se myšlením Konfucia, láskou k přírodě a životu.
https://www.youtube.com/watch?v=FfFUtKeWYag 

Dang-ak
Dang-ak byl přijat ve 12. století, říká se mu také tangak, původem je to čínská rituální hudba, která se hrála v Číně za vlády dynastie Tang.

Hyangak
Hyangak vznikl před 1300 lety za vlády Tří království v Silla. Jsou to tradiční lidové tance a zpěvy, hrály je skupiny o 4 strunných a dechových nástrojích jako haegeum nebo piri, později se přidala hra na janggu. Hyangak je hlavně rituální hudba.
https://www.youtube.com/watch?v=TJReX2f8BFI

Aak
Aak vznikl z čínské hudby yayue. V roce 1116 dostal korejský král Yejong od čínského krále Huizong darem asi 400 hudebníků, 500 kostýmů a rituální objekty a tímto darem se položily základy aak. Pro aak a dangak je typické, že se hrají na nástroje vytvořené z původních čínských. Aak i dangak se hrají jen na ceremoniích určených Konfuciovi. Moderní repertoár aak má jen dvě melodické linky, 32 not a asi 4 minuty. Hraje se v něm pomalu.
https://www.youtube.com/watch?v=-rtsuRya4WY
K rituálním písním patří ještě beompae a muar. Beompae jsou buddhistické chorály, které vznikly za období Tří království. Jsou směsí zpěvu a hry na dechové, bicí a strunné nástroje, jsou jednoduché a v porovnání s ostatními docela dlouhé. Zpívá se venku. Muar je původní šamanská hudba. Písně jsou spíš modlitbou.

Minsogak
Je všeobecné označení folkovější hudby, říká se jí také minyo. Je hned několik stylů. Hrají se v sadách rytmů jangdam. Rozděluje je melodie a použité nástroje. Třídily se podle regionů, kde vznikly na dongu, namod a jeju.
Zpěv dongu je docela limitován. Namod je oproti tomu velice muzikální. Z těchto písní vznikly styly jako pansori a sanjo. Poslední jeju, to bylo 1600 písní s jednoduchou unikátní melodií a bohatým textem

Salpuri
Patří k původním šamanským písním a tancům, například se jím vymítalo zlo.
https://www.youtube.com/watch?v=ubRo6V4aUc8

Pansori
(pan - opera, sori - zpěv)
Pansori vzniklo v 17. století a prvními interprety byli šamani a pouliční zpěváci. V 19. století nastal zlatý věk pansori a do dramatických zpěvů přešla i komedie. Pansori je nazýván jako korejská opera, jsou to dlouhé písně, hraje je jeden hudebník (bubeník) a zpívá jedna osoba. Jsou to cykly, nazývají se madang a z původních 12 se dnes zpívá jen 5. V pansori je chang (zpěv), sasol (vyprávění) a pallim (dramatická gesta). Rytmika tzv. changdam je různá. Zpívá se falsetem. Je dodržováno 5 elementů - jo (melodie), changdam (rytmus), buchimsae (kombinace řeči a zpěvu), je (ideologie pansori) a oblečení hanbok. V roce 2003 se pansori stalo součástí UNESCO.
https://www.youtube.com/watch?v=ZU0mewGnTQQ

Sanjo
Sanjo je rychlá hudba bez pauz. Jsou v ní obvyklé i náhlé změny melodií a rytmů. Typickými nástroji jsou bubny, obzvlášť janggu, gayageum, ajaeng, geomungo, daegeum, haegeum, piri, taepyeongso a danso. Hudba sanjo je postavena hlavně na nástrojích, je to poměrně nový styl, vytvořil jej roku 1890 Kim Chang-Jo.
https://www.youtube.com/watch?v=l07AsF8U4B8

Sinawi
(Shinawi) Sinawi jinak zvaný shinbanggok (duchovní hudba) vychází ze šamanských ženských písní. Sinawi je hlavní hudbou, která se hraje na regionálních ceremoniích zvaných kut. Hudba sinawi nemá pevný řád a hodně se v ní improvizuje. Hraje se na flétny, haegeum, daegeum, janggu, buk a dnes i na gayageum a geomungo.
https://www.youtube.com/watch?v=QcqEzU7RiUw

Arirang
Arirang je 3600 variací a 60 verzí jedné písně, je to neoficiální hymna Koreje. Arirang vznikl před více jak 600 lety v oblasti Jeongseon. Prvně byl popsaný v roce 1756 a je zapsán v UNESCO ve dvou podobách Jižní a Severní Koreje. Během japonské invaze se stal protestsongem.
https://www.youtube.com/watch?v=f99tZQ8XtGM
https://www.youtube.com/watch?v=vwc5zTayVJw 

Pungmul
Pungmul vzešel z písní nongak za dynastie Joseon. Nongak byly šamanské písně, které se tančily v kruhu venku. I pungmul se tančí venku v kruhových formacích. Hudba je založena na zpěvu a bicích jako buk, janggu, gongy jing a kkwaenggwari. Později se přidaly dechové nástroje jako taepyeongso a nabal. Tančí se v maskách a s akrobatickými prvky. Hudba i tanec mají hovořit k srdci. Bubny totiž mají připomínat tlukot srdce a sama hudba je pak harmonií přírody a lidí. V roce 1978 se z něj zrodil nový styl samul nori, který je čistě bubenický, oproti pungmul se hraje v menších skupinách uvnitř. Pro pungmul je typické oblečení sashes a vlajka, má 5 barev folkové hudby, které znázorňují světové strany, zvířata i živel. Sever hyunmu (nahoře, želva, voda, zima, vzadu černá, vpředu bílá), západ baekho (bílý tygr, kov, podzim, vzadu bílá, vepředu žlutá), centrum deungsa (had, země, pán všech období, vpředu žlutá, vzadu oranžová nebo červená), východ cheongryong (modrý drak, dřevo, jaro, vepředu modrá nebo zelená, vzadu černá) a jih jujak (čínský fénix, oheň, léto, vepředu oranžová nebo červená, vzadu modrá nebo zelená).


9
Tímto dílem bych chtěla představit a alespoň lehce shrnout historii, styly, význam a myšlenky hudby dalšího národa východní Asie a tím je Čína.

Čínská hudba
Pro čínský národ byla hudba darem z nebes, přikládali jí až magické schopnosti, hledali v ní řád samotného vesmíru a snažili se nástroji napodobit zvuky přírody a přiblížit se pomocí ní nebesům, podle hudby hodnotili i jiné národy, prý by se dalo říct, že i intonace čínského jazyka byla vyvinuta z harmonií zpěvu. Někteří teoretici tvrdí, že studovat historii čínské hudby je totéž jako studovat historii samotné Číny, protože prý Čína bez hudby snad nikdy neexistovala a jak se vyvíjela Čína, vyvinula se i její hudba.

Historie 
Podle pověstí začala historie čínské hudby někdy kolem roku 2700 př. n. l., ale ve skutečnosti sahá ještě mnohem dál a to do 8. - 7. tisíciletí př. n. l., kdy na území Číny vznikaly a zanikaly různé kultury. V té době zde byly vyřezány první flétny z kostí tzv. gudi a později i stvořeny okaríny xun, o pár set let později i první bubny ze želvích krunýřů a pak i aligátoří bubny. Poté se vlády ujal legendární Žlutý císař (Huangdi) a za jeho života, někdy mezi léty 2700 - 2697 př. n. l., vytvořil jistý Ling Lun první bambusovou flétnu, která zněla jako zpěv čínského fénixe (fenghuang), v té době se začala psát podle legend historie čínské hudby. Mezi lety 1600 - 1046 př. n. l. se vlády ujala dynastie Shang a během ní se vytvořilo nebo zdokonalilo několik zásadních nástrojů jako zvony zhong, kamenné qing, dlouhé citery a bubny se pojmenovaly slovem gu. Vyvinul se ucelený systém stupnice o 12 stupních, o kterém budu ještě mluvit. Za následující dynastie Zhou (1046 - 256 př. n. l .) Čína přišla s prvními velkými orchestry, se systémem rozdělení nástrojů podle materiálu tzv. bayin. Bylo sepsáno pět knih zvaných Wujing. V knize Liji (Kniha rituálů) popsali hudbu a její náboženský význam, v knize Yijing (Kniha proměn) jsou popsané magické účinky hudby a v knize Shijing (Kniha básní) jsou texty 305 písní z období 10. - 7. století př. n. l. a popis hudebních nástrojů. V té době se zdůraznila úloha strunných nástrojů jako guqin, na nějž hráli i filosofové Konfucius a Mencius. Během období Jar a podzimů a pozdějším období válčících států začala vládnout dynastie Qin (711 - 256 př. n. l.) a to už existovaly 2 typy hudby yanyue (dvorská) a yayue (rituální) a 2 typy tanců vojenské wuwu a civilní wenwu. Během následující dynastie Han (202 př. n. l. - 219 n. l.) pronikl z Indie do Číny buddhismus, vznikly nové náboženské písně a vyvinuly se gongy luo, činely bo a dřevěné sochy tygrů a ryb a civilnější nástroje jako harfy konghou nebo loutny pipa. Později za doby Šesti dynastií a vlády dynastií Sui a Tang (220 - 960 n. l.) nastal velký rozkvět strunných nástrojů, Čínu začal ovlivňovat západ a byly založeny velké školy umění. Během následujících dynastií Song, Yuan a Ming se upevnila role čínské opery a smyčcových nástrojů, za dynastie Ming se z Persie do Číny dostaly dulcimery a za poslední čínské dynastie Qing, byla lehce vyměněná vznešená hudba za folkovou. Samotná lidová hudba procházela svým vlastním vývojem, v každém regionu zcela odlišným s různými vlivy, jinak zní hudba ve Vnitřním Mongolsku a jinak na jihu Číny. Posledním stupněm vývoje byla hudba guoyue, je to tzv. národní hudba 20. století a k jejím předním zástupcům patří Jay Chou, naleznete v ní moderní pojetí čínských tradic.

Stupnice a systém bayin    
Jak jsem už zmínila, tak už někdy v letech 1500 př. n. l. čínští hudebníci vytvořili ucelený systém stupnice, jejíž základem byly bambusové flétny Ling Lun, vytvořilo se 12 stupňů chromatické řady píšťal (nejen z bambusu ale i nefritu) a zvonků založené na pentatonické hudbě. Číňané znali a vypočítali matematické vztahy v tónech ještě před Pythagorem. 12 tónů symbolizovalo 12 měsíců v roce, 12 hodin dne, 12 hodin noci, různá zvířata a každému tónu přiřadili barvu. Liché tóny patří aktivitě, mužství, nebeské síle, světlu a yang. Sudé tóny představují pasivitu, ženství, sílu země a tmy a yin. Z těchto 12 tónů je 5 základních, každý patří k 5 elementům Wu xing (voda, dřev, země, oheň a kov) a pěti základním barvám (bílá, černá, modrá, žlutá, červená).
Bayin (8 zvuků) je systém rozdělující více jak 70 zásadních čínských nástrojů podle hlavního materiálu, ze kterých se vyrábí. Těchto 8 skupin symbolizuje i 8 větrů, tedy 8 světových stran, 8 ročních dob, barvu i znamení zvěrokruhu: kůže (ge) - bubny gu (sever, zima, krysa), tykev (pao) - sheng, yu, hulusi (severovýchod, předjaří, tygr, buvol), bambus (zhu) - dizi, xiao, suona (východ, jaro, králík), dřevo (mu) - zhu, muyu (jihovýchod, období před létem, drak, had), hedvábí (si) - guqin, guzheng, pipa, erhu, sanxian, yangqin, konghou (jih, léto, kůň), hlína (tu) - xun, fou (jihozápad, období před podzimem, koza, opice), kov (jin) - bianzhong, bo, luo (západ, podzim, kohout), kámen (shi) - bianqing (severozápad, období před zimou, pes, vepř). I bayin obsahuje koncept již zmíněných pěti elementů- kov, hlína a dřevo jsou buď přímo živly nebo k jejich stvoření je třeba i dalších jako voda a oheň, kámen patří zemi, tykev, bambus a dřevo představují rostliny a hedvábí a kůže živočichy.

Čínský orchestr        
Čínský orchestr má více jak 3000 letou tradici, za dynastie Shang a Zhou měli v orchestru velkou roli perkuse a dechové nástroje, dlouhých citer bylo jen pár. Orchestry v té době hráli jen hudbu yayue, za dynastie Han už hráli i yanyue a přidalo se víc strunných nástrojů, za dynastie Tang měl hlavní palácový orchestr dokonce 1200 hráčů, za Song dynastie se počet nástrojů zreguloval na 200. Moderní orchestry vznikly až kolem roku 1920 díky Jiangnan Sizhu Ensemble, ti převzali strukturu západu a začali hrát podle nového notového zápisu jianpu. V dnešní Číně existuje několik důležitých souborů, které hrají jak tradiční hudbu tak i moderní nebo převzaté kusy (Shanghai Chinese Orchestra, Hong Kong Chinese Orchestra...) a stejně jako původní orchestry i ony mají nezastupitelnou roli. Čínská tradiční hudba byla totiž docela často psaná pro větší soubory.

Čínská opera (xiqu)
Prvotní čínská dramata canjun, ve kterých se i zpívalo a tančilo, vznikly někdy před nebo během vlády dynastie Zhao (319 - 351 n. l.) a bylo to jen několik her, za období Šesti dynastií Číňané vytvořili několik dalších variací tanců a her a opera si začala získávat na popularitě. V 8. století (za dynastie Tang) byla založena Liyuan - akademie hudby, tance a herectví. Za vlády dynastie Song (960 - 1279 n. l.) vznikl nový pohled na operu, která prodělala velký rozvoj, například se přidaly nové postavy (hlavních postav je 12). Během staletí se pak postupně založilo několik velkých oper, ale ta nejvýznamnější Pekingská vznikla až v roce 1790 (nyní je i předním zdrojem informací).
Pro čínskou operu je typická výrazná role kostýmů, barev, líčení a masek. Každá z 12 hlavních postav má předepsaný odlišný šat i make-up, na který se používá 7 barev. Základem je bílá, symbolizuje zlo, vychytralost, faleš a nedůvěru, ukazuje na to, že každý z nás má i své neřesti. Další barvy jsou zelená (správné jednání, síla, sebekontrola), červená (positivní barva, statečnost. loajalita), černá (neutrální barva, urputnost, ale i hrubost), žlutá (ambice, inteligence), modrá (vytrvalost) a růžová (sofistikovanost, chladné myšlení). Všechny postavy jsou líčeny hned několika barvami, to připomíná, že v každém z nás jsou různé vlastnosti. Hudba čínské opery je různorodá tak jako zpěv, od tichých a klidných pasáží až po rychle se střídající emocionálně vypjaté momenty. Orchestry, které hry doprovází můžou být komorní (jen kolem pěti hráčů) až po 20 i 40 členné soubory.

Yayue, yanyue, suyue    
Slovo yayue dříve označovalo kultivovanou hudbu a pojmenování suyue se používalo pro lidovější kousky, ve kterých nebyl pevný řád. Suyue prodělávala v různých částech Číny odlišný vývoj a každý region kladl důraz na jiné nástroje a zpěvy. Zprvu měly yayue i suyue stejný původ, obě vycházely ze šamanských i náboženských písní, yayue se pak ale oddělila a začal v ní platit pevný řád, forma a předepsaný výběr nástrojů a jejich rozmístění v orchestru. K její formě byly přidány tance, původně jich bylo šest (yunmen dajuan, daxian, daqing, daxia, dahu, dawu), ty měly hlavně ceremoniální význam. Yayue se dříve používala k mnohým účelům, jako obřadní i dvorská, civilní i válečná. Rozdíly mezi jednotlivými styly jsou popsány v Knize básní.
Později se yayue rozdělila na dva typy yayue a yanyue. Yayue zůstala hudbou obřadní např. v chrámech zasvěcených Konfuciovi a yanyue se stala tzv. dvorskou hudbou. Pro yayue všeobecně platí, že je její tempo pomalé a je v ní minimum rytmických změn. I yayue obsahuje princip yin a yang, např. yin označovalo malé soubory hráčů, které hrály v budovách, yang byly velké orchestry, které hrály venku. Hudba yayue se bere jako vážná, naproti tomu yanyue je odlehčená, má množství změn rytmiky, harmonií, důrazu a nálad, její řád není tak přísný. Yayue se později dostala za hranice Číny a dala vzniknout hlavním typům hudby v Japonsku, Koreji i Vietnamu, ale o nich v dalších dílech.

Zpět k čínské tradiční hudbě. Její hlavní doménou je vytříbenost a snaha o dokonalost a spojení se se životem kolem nás i nebesy, odkud vzešla. A i když ve 20. století díky různým politickým myšlenkám byly tradiční hudba a její myšlenky sráženy, čínští hudebníci je znovu pozvedli a někteří hledají nové cesty, jak jí předat dál, např. v propojení s jinými žánry. Hledají v ní i nové souvislosti. Ty, o kterých bylo předešlé vyprávění, byly jen tím hlavním, co se čínské tradiční hudby týká. Symbolika, význam, hlubší popis i další historické milníky, o nich by se dalo psát ještě hodně dlouho, proto toto moje povídání, berte spíš jen jako úvod.             

Yayue: https://www.youtube.com/watch?v=paBWJ3pkRmE
Yanyue: https://www.youtube.com/watch?v=-jAoD0ebhFY

https://www.youtube.com/watch?v=5rgNRdbPdtg
https://www.youtube.com/watch?v=BE82Auw6b1U

10
Setkání / Cyklus přednášek o Japonsku
« kdy: 06. Září 2018 - 21:22:42 »
V Náprstkově muzeu v Praze se budou postupně do konce letošního ruku pořádat přednášky na téma Japonsko a jejich zvyky, náboženství atd.
Více informací: http://www.nm.cz/Naprstkovo-muzeum/Akce-NpM/Cyklus-prednasek-o-japonske-kulture.html

11
Jelikož už všechny zásadní nástroje východní hudby byly popsány, je na čase pomalu končit a nebylo by od věci uzavřít tento seriál menším shrnutím o tradiční hudbě jednotlivých národů, dnešní povídání se bude vznášet nad pláněmi Mongolska.

Mongolská hudba

I přesto, že mongolská hudba a samotné Mongolsko podléhalo vlivům jiných národů (Čína, Sovětský svaz, nyní Evropa i moderní asijské styly), zachovali si Mongolové svou svébytnou kulturu a samotná hudba má i v dnešní době vlastní osobitou tvář a je i teď mnohem víc postavená na ústním předávání než na písemné formě, i v moderním pojetí naleznete tolik lidovosti a díky různým etnikům má různé podoby a improvizace.
Přesné určení začátku její historie by vydalo na léta bádání, ale jedny z prvních zobrazení naleznete na kresbách z 4. - 3. tisíciletí př. n. l., už v 6. století př. n. l. hráli Mongolové na strunné nástroje na housle igil a hlavně morin khuur (díl II), který Číňané nazvali huqin a ze kterého si vytvořili čínské verze smyčců. Mongolové pak svou hudbu obohatili o zvuk louten jako tobshuur (díl XIV) a dechových nástrojů např. flétny jako tsuur (díl XXIII) nebo limbe. Později se do typických znaků jejich hudby zakomponoval hrdelní zpěv khoomei a pohybové vyjádření tanci biyelgee nebo zhruba tak mezi 12. až 15. stoletím i divadlem, které spíš Mongolové jen převzali od Číňanů, tak jako pár jejich nástrojů, třeba citery z nichž se zrodila yatga (díl V), sanxian (díl I) ze kterého vzešel shanz, dulcimery z nichž vychází yoochin (díl XVIII) a paradoxně i erhu (díl VII), potomka morin khuur, který si Mongolové jen lehce upravili do nástroje khuuchir. Zhruba ve stejné době byly mongolské zpěvy poprvé sepsány, v oblasti Vnitřního Mongolska bylo během let sepsáno hned několik knih a zpěvníků, mimoto se o nástrojích i tancích dočtete v Tajné kronice Mongolů, jejíž sepsání se datuje právě do 13. století a západnímu světu je představil Marco Polo.
Poté se tamní hudba až tolik nevyvíjela, až opravdu velký zásah zasadil až Sovětský svaz, díky kterému se na nějakou dobu folklór lehce stáhl a ve větších městech začaly vznikat velké klasické orchestry, balet a divadlo, ale naštěstí to netrvalo dlouho a Mongolové se své tradiční hudby nevzdali a nyní zase ovládá jejich každodenní život a i když se do Mongolska dostávají nové styly například ty asijské jako visual kei, různé podoby popu, Mongolové i do nich dávají alespoň lehký náznak své tradice.
Tradice pro ně znamená i to, že jejich hudba je určená všem, už od dob šamanských písní se mezi jednotlivými zpěvy nedělal až takový rozdíl, jestli je pro šlechtu nebo obyčejný lid, jedinou výjimkou by se daly označit náboženské zpěvy. Co mongolské písně rozděluje, je spíš téma a hlavně technika zpěvu a doprovodný nástroj. Z tohoto hlediska se dá s nadsázkou říct, že dvorskou hudbu symbolizuje velký orchestr, ne teď vážně. Co se týče standardního orchestru, je složen z počtu hráčů na následující nástroje: loutna shanz (17x), citera yatga (14x), housle morin khuur (11x), housle khuuchir (7x), dulcimer yoochin (5x), velká basová verze morin khuur ikh khuur (2x), triangl (1x), mongolský buben často tuur (2x), pak větší trubka tibetského typu, 2 velké a 6 malých fléten (většinou tsuur a limbe), loutna durvun chikh (2x), velký gong (1x) a několik točitých mongolských klarinetů ever buree. A právě že ne každý styl mongolské hudby nebývá tolika nástroji doprovázen, nezbývá tedy abych uvedla, který nástroj patří k jakému typu.

Dlouhé písně - Urtyn Duu   
Oficiálně byly stvořeny v 7. století n. l., ale jejich historie je asi starší. Zaznamenány byly ve 13. století. Dlouhé se nejmenují pro svou délku, mají třeba jen 2 - 4 minuty, samozřejmě existují i půl hodinové, jde především o délku zpěvu, v této minutáži je třeba jen 10 slov, symbolizuje je dlouhá melodická linka, bez pořádného rytmu, zpěv je lyrický a každá slabika se dlouze protahuje a zvláštně se při ní trylkuje. Tento styl zpěvu naleznete jen v Mongolsku a v některých japonských písních, zpěv je náročný i na dýchání a zpěváci se ho učí i desítky let intenzivními tréninky. Tématikou dlouhých písní je filozofie, náboženství nebo romance, symbolem je kůň, pro Mongoly tak důležité až mystické zvíře. Doprovodnými nástroji jsou především morin khuur, limbe nebo igil (housle z oblasti Tuva), někdy se jen zpívá a některé dlouhé písně jsou i ceremoniální.

Krátké písně - Bongino Duu    
Krátké písně jsou oproti dlouhým zpěvům intenzivní, rychlé, živé, obsahují i vtipné narážky. Hlavními tématy jsou láska, koně, ženy. Při krátkých písních se hraje na flétny, loutny, yatga nebo brumle.

Tatlaga      
Tatlaga jsou speciální sólové písně.

Ulger, Magtaal, Domog
Jsou dohromady lidové příběhy doprovázeny nástroji morin khuur, tovshuur, khuuchir, nebo jsou to jen čisté zpěvy. Jsou to poetické až epické hymny, které se vyvinuly ze šamanských zpěvů, příkladem je Geser nebo Jangar. Zpívají se za zimních večerů, kombinují vyprávění, zpěv i divadlo a také učí děti o historii, životě a folklóru, předává se jimi lidová moudrost a národní cítění.

Labor
Labor jsou každodenní melodické zpěvy, zpívají se třeba při práci.

Buuvey
Buuvey jsou ukolébavkami, melodie a slova vychází ze srdce matky a díky tomu vůbec nemají pevný řád a hodně se improvizuje.

Uukhay a Guiyngoon
Obě se řadí spíš k neoficiálním zpěvům, Guiyngoon jsou posměšné písně a uukhay oslavují vítěze nebo hrdinu.

Samotnou kapitolou jsou mongolské tance, které se vytvořily někdy za Dynastie Hun (202 př. n. l. - 220 n. l.).
Biyelgee (Bii)
Originální mongolské tance biyelgee mají svými pohyby připomínat každodenní činnosti, hraje se při nich na morin khuur, ikhel a yoochin, někdy se tancuje v kruhu a jsou jiné pohyby pro muže a ženy. Začíná se částí elkhenged, což jsou charakteristické slavnostní pomalé pohyby rukou, druhou částí je joroo mori, ta už je samotným tancem. Tanců je několik stylů a dají se rozdělit na západní (tsatsal, agsal) a východní (khatir, yekhel, yohkhol), pro východní je častější tanec v kruhu nebo ve skupině tanečníků.

O zpěvu khoomei jsem se již zmínila ve druhém díle, ale něco málo ještě dodám. Jedná se o hrdelní zpěv, který má oficiálně 800 letou historii, prý sahá ještě dál. Má široký rejstřík a 5 hlavních stylů. K zvládnutí všech těchto stylů je třeba rozeznít hrdlo, ústa a použít zuby, jazyk i vhodně dýchat. Mongolští zpěváci se jej učí celý život, jsou pak schopni zazpívat 6 oktáv a 2 - 3 linky v jednom zpěvu a muži umí pískat jako flétny. Sice podobně dokáží recitovat své modlitby i tibetští mniši, jejich rejstřík však není takový, jak to dokáží jen Mongolové.

Mongolská tradiční hudba se každý den rozeznívá nejen v jurtách (v mongolštině ger) ale i ve větších městech a pokud byste chtěli vidět obrovské soubory z celé země, tak svátek Naadam je tím pravým. Slaví se v létě, nyní každý rok zhruba 11. - 13. července v Ulánbátaru a setkává se na něm snad celé Mongolsko. Hrají se zde divadelní hry, zpívá, tancuje, soutěží ve střelbě z luku, jízdě na koni nebo tradičním zápase. Mongolové na něm mají jedinečnou možnost předávat si své tradice, podělit se o novinky a setkávat se.           

https://www.youtube.com/watch?v=Zip54HvtE2w 
https://www.youtube.com/watch?v=g5eIKXPWzSY   
https://www.youtube.com/watch?v=7RujKG9hmCY

12
S novým dílem lehce odbočím od úplného východu, ale i následující hudba a její nástroje jsou východem dost ovlivněny. Vítejte v Thajsku!

Thajská hudba má různou historii a podobu a totéž platí i o thajských nástrojích, důležité je, podle jakého regionu se to bere. Thajsko by se v tomto ohledu dalo rozdělit na čtyři oblasti- centrální, severní, severovýchodní a jižní. Spojuje je ale, že zvuk je založen na pěti nebo sedmi hlavních tónech, historicky hudbu ovlivnila Čína, Indie a dokonce i Persie a samo Thajsko pak ovlivňovalo například Indonésii a národnostní menšiny v okolních státech. Tyto minority (a že je jich docela dost i v Thajsku, důležití jsou třeba Khmérové), tvoří každá svou vlastní kulturu se svou osobitou hudbou a každá muzika má tudíž i jiné dějiny, strukturu i použití.
Typická klasická thajská hudba byla vytvořená někdy před 800 - 1000 lety v centru země. Thajci si vyvinuli tři hlavní typy a ve 20. století další tři, které se dále vyvíjí. Nejdůležitějším je piphat, je brán jako ten nejvyšší stupeň thajské hudby. Piphat je založený především na dechových a bicích nástrojích, u bicích se při hře venku používají tvrdé paličky, uvnitř měkčí. Piphat doprovází stínové loutkové divadlo nang mai, divadelní hry v maskách khon a klasický tanec lakhon. Druhým žánrem je wong khrueang sal. Je založený převážně na strunných nástrojích. Jedná se o orchestrální hudbu, velmi ovlivněnou čínskou a používá se jako doprovod ke klasickému divadlu, občas se jí říká venkovní. Třetí typ hudby se jmenuje mahori. Mahori to jsou hlavně ženské orchestry, které kombinují předešlé dva styly, je to zpěvná hudba založená primárně na zvuku xylofonů a gongů. Z moderních stylů je důležitý luk thung, folková hudba 20. století, ve které se později začala používat i elektronika, druhou je mor lam, rytmická funky hudba a třetí je katrun, taneční hudba Khmérů. A nyní k nástrojům.

K nejstarším patří dechové, někteří říkají, že úplně nejstarším je kaen (khaen), jsou to tzv. ústní varhany stejně jako čínský sheng nebo japonský sho. Tvoří ho většinou 14 bambusových stébel a náustek z tvrdého dřeva, má několik verzí a velikostí (až více jak metr dlouhý), zahrají se na něj 2 oktávy a jeho historie se datuje do doby bronzové (3300 - 1200 př. n. l.). Dalšími nástroji jsou pi (pe), jedná se o hoboje ze dřeva, kostí nebo slonoviny, existují v několika verzích jako pe nork (pinok), pe-cha-wa nebo pe nai. Liší se velikostí, tvarem nebo počtem otvorů pro prstoklad. I v Thajsku jsou vertikální flétny tzv. klui (khlui) z bambusu, vytvořené někdy ve 13. století. oficiálně v 15. století. Existují ve třech hlavních typech, liší se počtem otvorů a tudíž i rozsahem. K dechovým nástrojům někdo řadí i ang-ka-lung. Jedná se ale spíš o zvonkohru z bambusových stébel v bambusovém rámu. Zahrají oktávu, stvořeny byly někdy okolo 200 př. n. l. a od roku 2010 jsou na seznamu UNESCO. V některých oblastech se požívají i kovové rohy, nebo hráči hrají na rohy vodních buvolů.
Z činelů nebo gongů, které Thajci používají mnohem častěji než třeba Japonci, jmenuji kong-wong (khawng wong). Je to skoro dvoumetrový nástroj, složený z 16 - 18 malých gongů v ratanovém rámu. Rám tvoří půlkruh kolem hráče. Hráč může na nástroj dřevěnými paličkami zahrát celou oktávu. Dalšími jsou různě velké závěsné gongy, nejčastěji uvidíte středně velký bronzový mong-ai (khong mong). Z činelů jsou populární ching. Jedná se o dva asi 5 cm velké činelky spojené provázkem, vyrábí se z bronzu, železa i zlata. Používaly se už v 5. století. Druhými jsou charp, střední činely z různých kovů, vyrábí se ve dvou verzích, lek 12- 14 cm a yai 24 - 26 cm. Thajci používají i ozvučná dřívka, například grub-se-ra.
Velkou oblibu si Thajci našli v xylofonech. Vytvořili dvě hlavní verze. Ra-nard-aik (ranat-ek) je xylofon složený z 21 dřevěných tyček z palisandru. Jsou svázané jedna k druhé provázky, které jsou upevněné nad dřevěným tělem, tělo má podobu lodi. Tyčky jsou nyní i kovové nebo skleněné. Poklepává se na ně paličkami. Druhým typem je ra-nard-tum (ranat thum), je to menší box ze dřeva. Ranat-thum má nyní hlavně kovové tyčky, na oba tyto nástroje zahrajete až 2 a půl oktávy.
Důležitou roli mají v thajské hudbě bubny. Existuje hned několik druhů, králem mezi nimi je ale taphon. Je to oboustranný buben, který měří 48x106 cm, vyrábí se z jednoho kusu týkového dřeva, na blány se používá kůže z krav, při hře leží horizontálně na dřevěném podstavci, hráč sedí a hraje na něj hlavně rukama. Thajci mnohem více hrají na bubny rukama. Zvláštní skupinou bubnů jsou tone. Mají tvar jako bubny darbuky, jsou z vysoustruhovaného dřeva nebo i keramiky, blány jsou z ovčí kůže a existuje několik verzí. Z Číny pak Thajci převzali některé typy oboustranných barelových bubnů, například klong-tud nebo klong-cha-tree jsou typické východoasijské bubny z jednoho kusu dřeva, kde jsou blány pevně přibité hřeby. Na tyto bubny se hraje paličkami stylem podobným jako na japonské taiko. Další druhy jako klong-kaeg (klong-khaek) z tvrdších dřev mají stavbu a strukturu jako tsuzumi, blány na koncích se dají taky doladit a to provazy, lýkem nebo koženými pruhy.
Poslední důležitou skupinou instrumentů jsou různé strunné nástroje. Z Persie Thajci převzali dulcimery a upravili si je do svého nástroje khim. Ten má několik tvarů, lichoběžník, ovál nebo v podobě motýlích křídel. Tak jako Číňané i Thajci na struny poklepávají bambusovými paličkami. Thajští hudebníci si oblíbili i smyčce z Číny a stvořili hned několik typů. Nejdůležitější jsou housle sor-au (saw-u), začaly se vyrábět mez i 16. a 18. stoletím. Tělo je z kokosového ořechu, kryje ho kravská kůže, můstek morn je tedy pohyblivý, krk a hlava je z kalafuny. Housle mají dvě struny z hedvábí a tak jako u erhu se žíně smyčce protahují mezi strunami. Druhými nejvíce používanými houslemi jsou sa-lor (saw sam sai - tří strunné housle). Prý pochází z oblasti Lanna. Tělo je ze speciálního kokosového ořechu, má tvar trojúhelníku, je kryté telecí kůží. Nástroj má 3 struny z hedvábí, delší smyčec se neprotahuje, housle mají dlouhý bodec jako japonské kokyu a hraje se na ně podobným způsobem.
Na závěr pár slov o loutnách a jim podobných. Nejznámější je sueng ze severního Thajska, Má 9 pražců z bambusu, tělo a krk se vyrábí z jednoho kusu dřeva chlebovníku, struny byly dřív hedvábné, nyní jsou kovové a v sudém počtu (dvě, čtyři, šest, osm), v těle je kulatý rezonanční otvor. Můstek je z jiného tvrdého dřeva nebo kostí. Nástroj je zdobený motivy lai thai a říká se, že mohl vzejít ze starodávného typu loutny grajappi. Druhou známou loutnou je phin. Tělo phin má charakteristický tvar a hlava má často podobu draka. Někteří říkají, že je vzdálenou příbuznou japonského shamisen. Jedno je jisté, má taky tři struny a hraje se na něj trsátkem. Třetím nástrojem je jakhe (chakhe), svou velikostí (zhruba 130x20x50 cm) ho někteří řadí spíš k dlouhým citerám. Vyrábí se z tvrdého dřeva a tělo má symbolizovat krokodýla (některé nástroje tak i vypadají), tak jako korejský nástroj geomungo má i jakhe několik bambusových můstků v řadě za sebou. Podpírají tři struny (z hedvábí, střev, kovu nebo nylonu). Hráč sedí na zemi a na hru používá trsátko.

Mohla bych popsat ještě několik dalších nástrojů, ale myslím, že to nejdůležitější jsem představila, jinak thajská tradiční hudba je prostoupena vším, běžně ji Thajci poslouchají a hrají, najdete jí v mnoha nejen historických filmech, v populární hudbě i v metalu, například Leftmuenang.

https://www.youtube.com/watch?v=iochOciICDo     
https://www.youtube.com/watch?v=ZhNoTzhzYHg
https://www.youtube.com/watch?v=h1rynKgqhxQ     
https://www.youtube.com/watch?v=TxycfJcO9NI                   

13
Jeden z posledních dílů bych chtěla věnovat malou chvilkou nástrojům, které rozhodně jako hudební nevypadají. Pochází hlavně z Číny a používají se v náboženských rituálech konfuciánství popřípadě buddhismu, až na výjimky nemají další uplatnění a ač se to nezdá, jsou to všechno rytmické nástroje, podobně jako naše ozvučná dřívka, jinak ze dřeva se také často vyrábí.

Zhu nebo Chuk
Zhu je čínský nástroj stvořený ještě někdy před Dynastií Qin (221 - 206 př. n. l.). Je to dřevěná krabice s kulatým otvorem na vrchu, zvuk je tvořen dřevěnou tyčí, kterou se v krabici točí a tluče. Hlavní obřadní hudbou, kde se vyskytuje je čínská yayue. Za Dynastie Goryeo (918 - 1392 n. l.) se zhu dostal do Koreje, kde z něj udělali chuk. Tradiční chuk má zelenavou barvu, která symbolizuje prosperitu a nový začátek, v orchestru je chuk umístěn na východní straně. Používá se jako signál pro začátek hry.

Yu a Eo  
Oba tyto nástroje jsou sochou tygra. Tygr je symbolem důvěry, ochrany a síly. Nástroj yu byl stvořen v Číně za Dynastie Qin a používá se také v hudbě shao. Tygřík má na zádech 27 zubů v řadách po třech (v Číně se jim říká chuyu, v Koreji jeo-eo), na které se hraje zvláštní bambusovou paličkou s až 24 zuby nebo takovým roztřepeným bambusem. Netluče se, ale tygra škrábete po zubech na zádech, zkuste to u některé kočky. V Koreji se začal používat za Goryeo Dynastie a je umístěn na západní straně orchestru. Tygr hudbu ukončuje.

Mu yu (Čína), Moktak (Korea), Mokugyo (Japonsko)
Jsou nástroje ve tvaru ryby, ty původní byly opravdu i více jak metr dlouhé sochy ryb. Dnes se používají podstatně menší verze (kolem 15 cm), které vypadají jako větší rolničky. Z některých vystupují části rybích těl, na jiných jsou ryby jen vyřezané - buď jedna nebo dvě s perlou. Ryba symbolizuje hojnost a bdělost, v buddhismu ryba totiž nikdy nespí. Perla je znakem jednoty a moudrosti, podle jedné legendy vzniká v dračí hlavě. Obřadní nástroje jsou barveny červeno zlatě jako symbol síly. Hraje se na ně paličkou ze dřeva klepáním. Nástroje se používají i při odříkávání manter a jsou i na začátku hudby při pohřebních obřadech.

Bak (Pak)
Jsou ozvučná dřívka v podobě vějíře, pochází z Koreje. Je to šest dřevěných listů (asi 30x5 cm) spojených kůží. Korejci jej stvořili za Dynastie Silla (57 př. n. l. - 935 n. l.). Hraje na ně dirigent orchestru takzvaný chippak (jipak), začíná a ukončuje jím hudbu- jedno klapnutí na začátku, tři na konci. Uslyšíte ho především v hudbě munmyo.

Fou
Fou je starý čínský bicí nástroj, je to krabice z hlíny, která váží i 130 kg (je druhým hlavním nástrojem představující v systému Ba yin hlínu). Dnes se dělá i z bronzu nebo dřeva. Vytvořen byl už za Dynastie Xia (2070 - 1600 př. n. l.) pro účely rituálů, ale našel si i další využití, mohli jste ho vidět na zahájení OH 2008 v Pekingu, kde jich bylo kolem 2000, některé bylo možné si později v aukci koupit za zanedbatelnou částku i 7 milionů dolarů. Tluče se na něj paličkami nebo jen rukama. Fou je často dost zdobený, prý je na každé straně jiný nepatrný motiv, který symbolizuje světovou stranu.

Binzasara (Sasara nebo i Kokoriko)      
Je možná jeden z mála původních nástrojů, který stvořili Japonci. Má více jak 500 letou historii. Je to až více jak 70 plátů dřeva spojených bavlněnou přízí. Na koncích má rukojeti. Nástroj měří kolem 70 cm. Popsala bych ho jako housenku, kterou se kroutí a dělají se jí vlny, pláty tak o sebe klapají. Používá se v lidové hudbě, v divadle kabuki a při tancích dengaku odori.

Tyto nástroje běžně neuvidíte, ale jsou natolik originální, že by bylo škoda se o nich nezmínit.

https://www.youtube.com/watch?v=adcGeuTMmBA
https://www.youtube.com/watch?v=9uK_sxoDHg8
https://www.youtube.com/watch?v=wxlT1jysyPs

14
Když byla minule řeč o bubnech, tak by nebylo od věci napsat něco i o činelech, ke každé moderní bicí sestavě totiž patří a když činely tak i gongy. Takže vítejte u nového dílu.

Činely a gongy
Činely a gongy patří ve východoasijských systémech k nástrojům zastupujícím kov. V Japonsku se krom zvonů berou jako jediné kovové nástroje. Tvrdí se, že obě skupiny mají původ v bronzových bubnech z Číny, ale to je jen jedna z teorií. Spojuje je hlavní materiál, ze kterého se vyrábí a tím je především bronz nebo zvonovina s vyšším obsahem cínu. Co je rozděluje, je to, jak se na ně hraje a pár drobných detailů.

Činely  
Činely jsou jedny z opravdu starých nástrojů. Přes různé teorie mají nejasný původ. Říká se, že je stvořili Indové, Číňané, Tibeťané nebo dokonce původní obyvatelé Turecka. Jasné je, že se ty prvotní datují do doby 3000 př. n. l., v Asii se na ně hraje v páru tlučením nebo točením o sebe. V Evropě se na ně díky hudebníkovi jménem Hector Berlioz začalo v 19. století hrát paličkami. Při hře o sebe je prý ideálním úhlem úderu 45 stupňů. Zvuk pak závisí na způsobu hry.

Bo 
Jsou čínské činely. Začaly být populární v letech 516 - 528 n. l., Číňané vytvořili několik typů. Těm malým se říká xiabo (chaguo), Středních je několik druhů - zhongbo nebo jingbo. Druhé jmenované jsou oblíbené v pekingské opeře. Zvláštní zvuk vydávají tzv. vodní činely shuibo, pak větší činely shenbo, kterými se hrají hluboké tóny a jedněmi z největších jsou dabo.

Jabara
(bara, jageum)
Jsou činely, které si vytvořili Korejci z čínských nástrojů. Jako Číňané si vytvořili několik typů podle velikosti a použití jako bal, yobal, dongbal nebo hyangbal.

Gongy
Gongy prý vynalezli lidé z národu Hsi Yu, někdy mezi 3500 - 2000 př. n. l., Číňané jim říkají luo. S pojmenováním gong pak přišli obyvatelé z Malajsie.. Jako 4 hlavní centra, kde se gongy začaly používat a dál se vyvíjet, jsou Barma, Čína, Annam a Jáva. Vytvořilo se zde 7 hlavních typů a tvarů s velikostí i 2 metry. Do Evropy se dostaly v roce 1790. Na gongy se hraje paličkami, většina z nich je dřevěná s hlavou překrytou textilií, na některé gongy se hraje kladívky nebo paličkami z kovů, rohů nebo kamene. Traduje se, že jeho zvuk má magické účinky a za dobře udělaným gongem, stojí dobří bozi. Gongy mají oproti činelům často i široké okraje, na které se také hraje.

Luo    
Jsou čínské gongy různých velikostí. Nejvíc se používají chaoluo, dále pak tzv. opera gongy, ploché tenké větrné gongy, které mají specifický zvuk a potom tygří gongy nebo jindaluo (kolem 30 cm) nebo daluo (35 cm).

Jing
(jeong, geum, geum jing)
Je malý korejský bong zavěšený v dřevěném rámu, hraje se na něj paličkou s koncem obaleným textilií.

Kwwanggwari
Je korejský malý gong, na který se hraje tvrdou paličkou. Jméno dostal podle zvuku tzv. ggwaeng gwwaeng.

Kane
(sho)
Je japonský malý gong v dřevěném rámu, na hru se používají speciální kladívka, která se vyrábějí hlavně z kostí. Kane vydává tři zvuky: chon - úder uprostřed, chi - úder uvnitř okraje a ki - zadní úder. Existuje ve dvou velikostech: atarigane a surigano. Je typický pro hudbu Min'Yo.

Shoko
Jsou malé gongy (zhruba 15 cm) ve zdobeném dřevěném rámu. Hraje se na ně paličkami z rohů. Gong má tři velikosti daisyoko (používá se v hudbě k tanci), nisyoujko (k slavnostem) a turishouko (v orchestriální hudbě). Dekorativním shoko se říká inaishoko. Shoko byl prý prvním kovovým nástrojem, který z čínských instrumentů Japonci stvořili. Je typickým nástrojem hudby gagaku.

Yunluo
(cloud gong, nebeský gong)
Je sada gongů v rámu, gongů je 10 a měří 9 - 12 cm. Celý rám pak kolem 50 cm. Moderní yunluo měří i přes 2 metry a má přes 30 gongů. Zahrajete na něj na něj více jak 3 oktávy. Yunluo vytvořili Číňané ve 14. století, zprvu se využíval v daoistických a buddhistických ceremoniích.

Ulla
Ulla vytvořili Korejci z čínského yunluo asi až v 19. století. V poslední době se stává docela používaným.

Gongy a činely doprovází každou slavnost a ceremonii, používají se ve válečnictví ke komunikaci i v pochodové hudbě (např korejská daechwita), najdete je v lidové i dvorské hudbě a v dnešní době na ně hrají ve skupinách například korejští Coreyah, Vidan, Jambinai, Číňané z Hong Kong Chinese Orchestra a Shanghai Chinese Orchestra. Jejich zvuk využívá i japonský hudebník Osamu Kitajima. Gongy jsou v animé zastoupené spíš jako ty signální (třeba v animé Kingdom) a na nějaké činely se hraje v Hibike: Euphony v epizodě 2.

Ceny nástrojů jsou natolik odlišné, záleží na tom, jestli chcete levnou kopii nebo mistrovský kousek.

https://www.youtube.com/watch?v=BEtGqG41Nu8   
https://www.youtube.com/watch?v=Ezi3IZt8BqM
https://www.youtube.com/watch?v=5OA8HFUNfIk
https://www.youtube.com/watch?v=xrGSxh5gL-c

15
Dalším dílem bych ráda uzavřela povídání o bubnech. Na přetřes přišly ty korejské.

Korejské bubny
Korejské bubny se řadí v korejském systému nástrojů ke koženým instrumentům (hyeokbu). Setkáte se s označením buk, nejen, že se tak pojmenoval ten nejdůležitější typ bubnu, ale i bubny jako takové. Občas se používá z čínštiny převzaté slovo go (gu).
Bubny se vyrábí z různých druhů dřev a to způsobem vyřezávání nebo lepením pruhů dřev k sobě, ale jako u japonských taiko (díl X) je tradičnější vyřezávání z jednoho kusu dřeva. Korejci si oblíbili i kovové bubny seobuku. Nejčastěji jsou bubny oboustranné, na blány se používá hlavně kůže z krav, u některých typů bubnů je na jedné straně pevnější kravská a na druhé koňská, ovčí nebo ze psa, jako je tomu třeba u bubnů janggu (díl XV). Kravská vydává hlubší tóny, jemnější koňská nebo psí zase vyšší. Kůže je upevněná buď hřeby nebo provazy. Provazy se jako u čínských (díl XXII) a japonských bubnů dají nástroje dolaďovat.
Na bubny se bubnuje paličkami chae, někdy se setkáte s označením bukchae. Paličky jsou různého tvaru, velikosti, dřevěné nebo bambusové a na každý typ bubnu se hraje jinými, mají podle toho i své pojmenování. Když se hraje jen jednou paličkou, tak se drží v pravé ruce.
Co se týče historie korejských bubnů, ty patří ke skupině starších nástrojů. Podle legendy za jejich stvořením stojí Yi Hon z Dynastie Goryeo (918 - 1392). Ten našel kus dřeva na pobřeží, kde byl v exilu. Z toho kusu dřeva vytvořil buben. Ale historie korejských bubnů je ještě delší, jako začátek se sice stanovilo období Tří království (57 př. n. l. - 668 n. l.), ale jejich dějiny sahají ještě dál. V období Silla (668 - 935) už Korejci měli hned několik typů jako daego, velké bubny kenbuk, za Goryeo (918 - 1392) se z Číny do Koreje dostaly další druhy, z nichž Korejci vytvořili své janggu, jwago, yonggo, nogo atd.
V 15. století za vlády krále Seongjong se vytvořily tradiční tance s bubny buk chum a velkou popularitu začaly mít v 19. století. Korejci své bubny používali a používají i ve válečnictví k dorozumívání i pochodové hudbě daechwita, v buddhistických rituálech beopgo, ve dvorské hudbě i lidové, jako doprovod divadelních her i při oslavách nebo v hudbě samulnori (přeneseně slovo znamená hra 4 objektů), což je harmonie 4 korejských perkusí - kkwaenggwari (gong) symbolizuje bouři, jing (gong) je větrem, buben janggu představuje déšť a buben buk oblaka.
Podle způsobu použití jsou bubny i různě zdobené. Například takzvané dračí bubny yonggo, jejichž hlavním motivem je drak, mají dávat sílu a životní energii. Na bubnech je i často spirála tří barev - červená (symbolizuje mužskou energii, život a tradici), modrá (respektive zelená, patří ženské síle, pasivitě a smrti) a žlutá (představuje vědění, myšlení a ochraňuje před zlými duchy).
Korejské bubny by se daly rozdělit stejně jako japonské na ty, které se dají a nedají ladit, nebo na ty, které jsou samostatné nebo v sadách a nebylo by od věci, některé typy alespoň vyjmenovat. O bubnech janggu jsem už mluvila v díle XV, kdy jsem představila hudbu daechwita, nejvíce si ho můžete splést s galgo, který se liší hlavně velikostí. Podobné si jsou i sady 2 bubnů - první nogo jsou větší bubny zavěšené v rámu, menší nodo jsou na dlouhé rukojeti. Na oba typy se hraje při buddhistických obřadech. Z dalších bubnů, které jsou zavěšené v rámu, jmenuji noedo (6 malých bubínků), noego (3 malé bubny), delší buben junggo, velký buben gyobango, jwango nebo sakgo. Typ bubnů, který se dává do sady po čtyřech se jmenuje yeongdo. Při hře na ně si hráči vyměňují pozice. Jedním ze známých je pak i malý bubínek sogo, který se drží za rukojeť. Bubnuje se na něj malou paličkou převážně ze dřeva. Moderním sadám bubnů se pak říká modeum buk.
Pokud chcete některé z těchto bubnů vidět, tak seriály Heartstrings a Dong Yi jsou trefou do černého. Skupin podobných japonským Yamato nebo Kodo je i v Koreji dost. Já bych doporučila Tago, dále Grand Drum Ensemble nebo The P'ungmulp'ae San Palam Ensemble. V sestavě mají bubny kapely jako Aux, Yien, Geomungo Factory, Coreyah, Hey-a, Black String, Byulmaru nebo Baramgot. Jako dokreslení své hudby je občas používají Gaia, Gostwind, Jambinai nebo Dark Ambition. Dokonce na ně hraje i člen z B.A.P.
Cenově se korejské bubny pohybují tak nějak mezi ostatními bicími, nejsou tak drahé jako japonské, ale oproti čínským si něco připlatíte.

https://www.youtube.com/watch?v=BEqI1c1F6fg
https://www.youtube.com/watch?v=MWnBSLzvL9w   
https://www.youtube.com/watch?v=SXrUpBMjVVg 
https://www.youtube.com/watch?v=kT5dciM7Hdw     
https://www.youtube.com/watch?v=iCbs6nT11QY           

Stran: [1] 2 3 ... 5