Akihabara.cz


Zobrazit příspěvky

Tato sekce Vám umožňuje zobrazit všechny příspěvky tohoto uživatele. Prosím uvědomte si, že můžete vidět příspěvky pouze z oblastí Vám přístupných.

Témata - matenrou

Stran: [1] 2 3
1
Setkání / Japonští metalisté Loudness v Ostravě
« kdy: 11. Červenec 2017 - 10:24:27 »
Dne 5. 8. 2017 se fanouškům festivalu Ostrava v plamenech představí japonská metalová skupina Loudness.

http://ostravavplamenech.cz/

2
Se 14. dílem se vrátím na mongolské pláně, které rozeznívá nejen morin khuur ale i různé loutny a o nich bude řeč.
Mongolové si sami vytvořili pár svých nástrojů, ale používají i kazašskou dombra, o které se také zmíním.
Jejich loutny se většinou dělí podle místa původu. Každá oblast má svou specifickou verzi a pro západní svět je popsal už Marco Polo, ale jejich historie je prý 1700 až 2000 let dlouhá.
Hlavními instrumenty je několik verzí tobshuur, dále pak doshupuluur a chanzy.

Tobshuur
z oblasti Vnitřního Mongolska (jinak také tovshur)
Tato verze má podobný vzhled jako housle morin khuur (díl II), na jeho výrobu se používají i skoro stejné druhy dřeva, rozdíl je, že tělo nástroje se ke krku zužuje a v rezonančních otvorech, buď má 2 ve tvaru písmene f nebo jen jeden kruhový uprostřed. Vršek hlavy je ale také vyřezávaný do podoby hlavy koně. Krk je bez pražců. Má 2 struny (ze žíní, střev nebo nylonu), na které se často hraje trsátkem. Velikost nástroje je podobná jako venkovní verze morin khuur; tedy 97x21x6 cm.

Tobshuur
ze samotného Mongolska
Této verzi se říká swan-neck-lute, neboť ho zdobí motivy labutí. Podle jedné legendy totiž Mongolové pochází z labutí a tento nástroj tomuto zvířeti zasvětili. Celý nástroj může být jen ze dvou kusů dřeva (převážně cedr). Jeden kus tvoří tělo, druhý pak krk s hlavou. Ta je vyřezávaná do podoby labutě, v zadní části oválnějšího těla se vyřezávají motivy labutích křídel. Tělo je duté a kryje ho kůže (z ovce, kozy nebo velblouda), ve které jsou 2 rezonanční otvory v podobě labutí. Krk je bez pražců a nástroj má také jen 2 struny (ze žíní, střev a nyní i nylonové). Oproti verzi z Vnitřního Mongolska je menší; asi 88x21x8 cm. Používá se v písních tuuli (epické skladby) i magtaal (tradiční každodenní písně).

Tobshuur  
z ruských oblastí Mongolska (také topshuur, khomys)
Oválné tělo této verze je také z jednoho kusu dřeva a kryje ho kůže jako u mongolské verze. V kůži jsou 3 spíše dekorativní otvory. Kůže je na tělo speciálně vázána. Má 2 struny, které na těle podpírá dřevěný můstek. Nástroj měří zhruba 86x19x8 cm.

Doshupuluur
(toshpulur, tochpuluur, dospulur)
Je loutna z oblasti Tuva. Tvar těla je jako u morin khuur. Vyrábí se často ze dřeva borovice nebo modřínu. Tělo kryje kůže z ovcí nebo koz. Na krku můžou být pražce a ladící hlava má podobu koně. Nástroj je ve verzi dvou, tří a čtyř strunné. Nejčastější je tří strunná, která se ladí do C G c. Struny se vyrábí ze žíní a nyní i kovu. Velikost instrumentu je okolo 98x20x7 cm.

Chanzy
(chanzi, tyanzi)
Je loutna z oblasti Tuva. Oproti ostatním jí poznáte podle tvaru těla, které má podobu jablka nebo srdce. Prostředek těla je dutý a krytý kůží z ovce nebo hada. V kůži jsou obvykle 2 rezonanční otvory. Krk (většinou z borovice jako celý nástroj) může i nemusí mít pražce. Ladící hlava má také podobu koně. Chanzy má tři struny ze žíní, dnes i nylonu. Na těle jsou podepřeny dřevěným můstkem. Chanzy se ladí v F c f; F2 C3 F3; D2 A2 C2 nebo C2 G2 C3. Velikost nástroje je 100x36x4 cm.

Dombra
(dombyra, dombira, dombora, v Číně dongbura)
Říká se jí i královna Kazachstánu.
Dombra má prý více jak 2000 letou historii a za jejím vznikem stojí asi národ Saků. Nejdůležitější zpěvy pro ni vytvořili Kimäkové a hrají se dodnes.
Oválné tělo nástroje je ze dvou hlavních částí, předek kapkak a zadek shanak. Přední část je z jednoho kusu dřeva a je v něm jeden malý rezonanční otvor. Zadek tvoří 7- 10 částí slepených k sobě. Dombra má tenký dlouhý krk s pražci i bez nich. Hlava je malá a ladící kolíky vypadají jako u violy. Nástroj má obvykle dvě struny, které podpírá malý dřevěný můstek. Tří strunná verze se používá v oblasti Semipalatinsk. Nástroj se ladí v b e'. Na výrobu se používá různé dřevo jako mahagon, cedr, palisandr a eben. Struny jsou ze střev (často dvouletých ovcí), nylonu i karbonu. Častá velikost je 97x24x15 cm, ale jsou dvě verze, západní a východní. Západní má dlouhý tenký krk a zahrají se na ní 2 oktávy. Východní má krk kratší a zvládne 1,5 oktávy. Dombra byla za dob Sovětů zakazována, nyní je ale opět populární. Nejznámějším hráčem a skladatelem je Akhmei Zhubanov a doporučila bych kazašskou skupinu Ulytau, která kombinuje rock se zvukem houslí a dombra. Nástroj můžete vidět v animé Shirobako a to v 10. díle. Cena slušného nástroje je 30- 50 000 Kč.
Cena mongolských louten je různá, od 4 po 20 000 Kč.
Tyto nástroje se objevují tu a tam ve filmech o mongolských bojovnících nebo kočovnících a na soundtraccích je určitě zaslechnete.
Jinak bych doporučila poslech folkovějších skupin Altai, Yat-Kha, Huun-Huur-Tur, Egschiglen, Altai Khairkhan, Altain Orgil, Khusugtun, Arga Bileg, rockové Hanggai, Ajinai, Haya, Altan Urag nebo metalové skupiny Suld, Tengger Cavalry, Ego Fall a Nine Treasures. V jejich hudbě totiž mongolské loutny uslyšíte. 

https://www.youtube.com/watch?v=zSYHXOms7k4
https://www.youtube.com/watch?v=JkXjatWBvZE
https://www.youtube.com/watch?v=1XuFNG_Oj70
https://www.youtube.com/watch?v=2lnxs_DMUDk


3
Šťastná nešťastná třináctka se bude točit jen okolo jediného japonského smyčcového nástroje a tím je kokyu.

Kokyu

Kokyu poprvé popsal Saijoin Tokiyoshi a nazval ho kokyu; v doslovném překladu slovo znamená malý luk nebo také smyčec.
O původu nástroje se vedou debaty. Někteří tvrdí, že se vyvinul z arabského nástroje rebab, jiní že z čínských houslí erhu (díl VII) a další, že si Japonci upravili svůj nástroj shamisen (díl I). Kokyu byl vyvinut v období Edo (1603 - 1867), asi 30 let po vytvoření prvních nástrojů shamisen a někteří říkají, že původní nástroje vznikly na Okinawě.
V období Meiji (1868 - 1912) začal být nástroj používán společně s koto (díl V) ve skladbách sokoyoku a společně se shamisen tvořily hudbu sankyoku. Později kokyu vystřídala flétna shakuhachi (díl VI). Shamisen, koto a shakuhachi tak vytvořily velkou trojku japonských instrumentů a kokyu se pomalu vytratilo.
Kokyu je co do popisu, stavby a tvaru těla menší verzí shamisen. Tělo do je rám ze dřeva (často santalu, strukače japonského nebo i kokosového), má téměř čtvercový tvar velikosti zhruba 16x15 cm. Potahuje se kůží ze psa nebo kočky. Kratší krk sao z ebenu je tvořen několika částmi a nemá pražce. V hlavě tenjin jsou ladící kolíky. Kokyu jich může mít 3 nebo 4, protože jsou 2 hlavní verze tohoto nástroje a to tří a čtyř strunná. Struny z hedvábí na těle podpírá posuvný můstek koma. Ten je oproti můstku u shamisen vyšší a umisťuje se blíže ke krku. Kokyu má tak jako západní nástroj cello bodec, nazvaný nakagosaki. Oproti bodcům evropských instrumentů je ale kratší, tupější a ne tak tenký. Celková velikost nástroje je pak okolo 69 cm.
Na kokyu se hraje smyčcem yumi. Ten má oproti klasickým smyčcům trochu odlišnou konstrukci. Dřevěný nebo bambusový prut je u špičky zahnutý. Žíně su jsou tvořeny 20 - 30 bílými nebo černými koňskými žíněmi. Velikost smyčce je 96 - 110 cm, tedy o 20 - 30 cm delší než u klasických houslí.
Tří strunná verze kokyu se ladí v D G C nebo D G D. Na nástroj se hraje tak, že se drží vertikálně a bodec se svírá mezi koleny.
Čtyř strunnou verzi pak ve své škole prosadil Yamada Kengyo a existují i verze nástroje, které se liší velikostí například dai-kokyu (dlouhé kokyu) nebo chu-kokyu (střední kokyu).
Hra na kokyu byla dříve oblíbená v divadlech kabuki i bunraku nebo v lidové hudbě. Později se ale jejich hra omezila a nástroj ztratil na popularitě. Za zmínku stojí hlavně skladby kokyu honkyoku, které byly vytvořeny v 18. století slepými hráči například Masajima Kengyo nebo Fujie Kengyo.
Hlavními skladateli a hráči byli nebo jsou Michio Miyagi, Shinei Matayoshi, Shibata Minao, Makino Yukata, Keiji Azechi, Michiko Wakabayashi nebo Daisuke Kiba.
Kokyu se dnes používá málo a proto ho najít v mangách, animé nebo v nějaké doramě je obtížné. Matně ho můžete spatřit v animé Pom Poko v záplavě ostatních japonských nástrojů.
Zvláštností je americký hudebník Eric Golub, který na kokyu hraje v jazzovějším projektu John Kaizan Neptune.

Kucho   
Kucho je okinawská verze kokyu. Oproti kokyu má malé kulaté tělo. Na jeho potažení se používá kůže z hadů, hlavně krajty. Bodec je tenčí a delší a zaujímá skoro třetinu délky nástroje. I krk kucho je o něco delší než krk kokyu. Celková velikost nástroje je pak okolo 67 cm.
Kucho také existuje ve verzi se třemi nebo čtyřmi strunami. Ta tří strunná se ladí v c' f' c''.
Smyčec není tak zahnutý a jeho velikost odpovídá často velikosti nástroje.

Pokud přemýšlíte o koupi, tak cena slušného japonského kokyu se pohybuje kolem 30 000 Kč.

https://www.youtube.com/watch?v=Q0hSMFP9MGA
https://www.youtube.com/watch?v=-cCt-v_LPQw
https://www.youtube.com/watch?v=VlVbONyO-xE

4
Další epizoda tohoto seriálu bude o hudbě a nástrojích japonského etnika Ainu.

Ainu (Ezo, Aynu, Ebisu, Emishi; Ainu znamená člověk)
Ainu jsou původními obyvateli Japonska. Jsou braní jako potomci lidí Džómon, ale vědci se přesně nedokáží shodnout, jestli patří k nim nebo k jiným národům. Ainu dnes žijí hlavně na ostrově Hokkaidó, Sachalinu, Kurilských ostrovech a Kamčatce. V Japonsku jich je podle oficiálních čísel kolem 30 000. Jejich život byl vždy úzce spjat s přírodou a jejich náboženství je založené na víře, že vše má svou duši nebo božstvo kamui. Zajímavostí je, že se ženy dříve nechávaly tetovat kolem úst, dále jsou Ainu výteční nožíři a jejich nože makiri, bývaly proslulé. Byli výborní lovci, používali hlavně luky a za zabitá zvířata se modlili a zpívali jejich duším. Nejen tyto písně ale mnohé další zpěvy a hudba jako taková naplňovala celý jejich život.
Hudba Ainu má několik podob a bývá doprovázená tanci. Charakteristický je i zpěv rekuhkara. Jde o hrdelní zpěv podobný mongolskému khoomei. Hlavními zpěvy pak jsou yukar, upopo, ihunke a sinotcha.
Yukar
Yukar jsou dlouhé epické písně typu monologů. Jsou to často příběhy a předává se jimi tradice, moudrost i historie o lidu Ainu.
Upopo
To jsou každodenní písně a až tolik se u nich nepoužívají hudební nástroje. Upopo jsou modlitby při pracích, nebo se dají přirovnat k rituálním písním, například tanec s lukem kurimse, který se praktikoval před lovem.
Ihunke
Dalšími písněmi jsou ukolébavky ihunke nebo iyonnonkka, ve kterých se používá falset a zvláštní mručení.
Sinochta
Čtvrtou skupinou jsou písně sinochta (yaisama) zpívané jednou osobou. Jsou to zpěvy o všedních pocitech jako láska, štěstí nebo smutek.
Ainu si pro svou hudbu vytvořili pár nástrojů. Nejznámější jsou tonkori a mukkuri a nejen tyto nástroje popsal Takeshiro Matsuura ve své manze Ezo.

Tonkori (tunjkuř, dongri, tangara, tokari)
Tonkori podle mnohých patří do skupiny citer, byl vytvořen menšinou Ainu na Sachalinu a brzy se rozšířil po celém území tohoto národa.
Celý nástroj má zpodobňovat ženu- hlava, krk, ramena, torzo a nohy a je zdoben motivy moreu, aiushi a sik. Tělo je vyráběno z jednoho kusu dřeva, většinou jde o smrk ajánský a je asi metr dlouhé. Celý nástroj má velikost okolo 120x10x5 cm. V hlavě jsou ladící kolíky, které upínají 2 - 6 strun. Většina nástrojů je pěti strunná. Struny se vyrábí ze střev, jeleních šlach, žíní, tuleních kůží a nyní i z kovu. Struny na těle podpírají 2 můstky. V těle je rezonanční otvor peso (nebo hankapuy). Struny se ladí v a d' g' c' f' a vybrnkává se na ně oběma rukama. Dá se na něj zahrát 5 - 6 not, tedy ani jedna celá oktáva. Při hře se takzvaně rozeznívají vibrace ženy a dřív to byl hlavně šamanský nástroj.
V první polovině 20. století se tonkori téměř už nepoužívalo a až po roce 1970 ho pro svět znovuobjevil Oki Kano.   

Mukkuri  
Mukkuri je brumle, vytvořená lidem Ainu. Vyrábí se z bambusu, je to plátek asi 10x2 cm velký, ve kterém je pružný jazýček, za který se tahá provázkem. Hráči drží mukkuri před ústy, ve kterých se vytváří zvuk. Různým otvíráním a zavíráním rtů se mění intenzita. Na mukkuri dříve hrály převážně ženy, příkladem je asi nejznámější hráčka Umeko Andou.

Kaco (senisteh)
Kaco je bubínek nebo tamburína různých velikostí. Rám je ze dřeva, blána je z kůže jelena kabara. Používal se hlavně při šamanských rituálech.

Dechové nástroje
Mezi ně patří 2 nástroje. Jedním je roh z točitých rohů buvolů nebo jelenovitých. Druhým je cirekekuttar (pehkutu). Jedná se o dlouhé tvrdé stéblo vysokých trav, do kterého se foukalo. Popisují ho jako didgeridoo.

Pararayki
Pararayki je Ainu verze ruské balalajky. Nástroj má trojúhelníkový tvar a 3 struny. Na pararayki hrají hlavně Ainu z ruských ostrovů.

Ainu začali používat i nástroje jiných národů, například housle morin khuur, erhu, bambusové flétny nebo i shamisen, ale to už je jiné téma.

Z mang, kde se objevují tyto nástroje nebo Ainu jako takoví, to jsou Golden Kamui, Kamui Den, Brave Dan (Yuusha Dan), Shumari. K Ainu patří Nakoruru ze Samurai Spirits, Horohoro a Usui Horokeu ze Shaman King nebo Akarupa a Ryuuta z Yuki's Sun (Yuki No Taiyou).
Hlavním animé o Ainu se jmenuje Ninpuu Kamui Gaiden (1969), dále to jsou postavy Okuru ze Samurai Champloo a Jiro z The Dagger Of Kamui. Princ Ashitaka a jeho lid z animé Mononoke Hime vychází z atributů lidu Ainu a Ainu se objevili i ve Fullmetal Alchemist.
Z filmů jmenuji především Kamui Gaiden (Kamui The Lone Ninja; 2009).

Z hudby bych jmenovala hráčky na tonkori Mina Sakai, Koji Yuki, především pak Nishihara Ume (1901- 1977), která byla poslední ze starých zpěvaček a hráček na tonkori, dále pak Umeko Ando (1932- 2004), přední zpěvačka písní upopo a hráčka na mukkuri, která často spolupracovala s Oki Kano. Další hráčkou na mukkuri je Magane Aki (narozena v roce 1993). Ale nejvýznamnější osobou je již zmíněný Oki Kano (narozen v roce 1957). Oki je po otci Ainu. Ve svých 26 letech našel nástroj tonkori a začal se učit hru a tradiční zpěvy a nyní je tím nejdůležitějším novodobým skladatelem Ainu zpěvů. Jeho hudba je v animé Samurai Champloo a Crows. Se svou skupinou Oki Dub Ainu Band tvoří moderní rock ska kompozice. Další známější skupiny jsou Ainu Art Project, Marewrew nebo Ainu Rebels. Posledně jmenovaní tvořili mix hudby Ainu s hip-hopem a rapem.

https://www.youtube.com/watch?v=uEkNxpUhndk
https://www.youtube.com/watch?v=Dv_N2E9_sJ8
https://www.youtube.com/watch?v=_Cyi2znWj4Y
https://www.youtube.com/watch?v=qJhRtXq30Wk

     


5
Další díl bych ráda věnovala mandolínám (někdy najdete označení loutny nebo kytary). Ty východoasijské mají hlavní původ v Číně a také se jim říká moon guitars (měsíční kytary). Měsíční díky tvaru těla a kytary podle způsobu hry.

Čína
V Číně jsou tři hlavní nástroje ruan, yueqin a qinqin.
Ruan
Ruan má více jak 2000 letou historii, ale opravdu vznikl za dynastií Qin a Han (25- 250 n. l.) a měl stejný původ jako lutna pipa (díl VIII). Dříve se mu říkalo qin-pipa, později ruan xian podle mistra Ruan Xian. Pak se pojmenování zkrátilo na ruan. A zatímco pipa se dál vyvíjela, ruan nepodstoupil tak výrazným změnám.
Tělo ruan gongming xiang je tvořeno dvěma kruhovými deskami z měkčího dřeva (paulovnie), boky jsou z tvrdšího dřeva barveného na černo. V přední straně jsou 2 rezonanční otvory (yin kong), které mají tvar kruhu, písmene s nebo ptáků. Na krku (qin jing) je hmatník (zhi ban) s pražci (pin). Pražců bylo dříve jen 8, později 12, 13 a moderní verze mají i 24, ty se vyrábějí z bambusu nebo dnes i z plastu. Ořech shankou (místo, kde krk přechází v hlavu) je z kostí, slonoviny nebo plastu. Hlava (qin tou) z tvrdšího dřeva jilmu, lípy, palisandru nebo santalu je vždy zdobená dekorem ruyi (z kosti, dřeva nebo slonoviny) a nachází se v ní ladící mechanika (xian zhou xiang) se 4 kolíky (qin shuan) z rohů nebo dřeva. Ty ladí struny (xian), které jsou z hedvábí a nyní i často kovové. Na těle struny podpírá bambusový můstek (qin ma) a jsou uchyceny v dřevěné části fu xian. Struny se ladí v D A d a/ C G d a pro bass a G d a d'/ G d a e' pro tenor. Zvuk obsáhne celou oktávu. Na ruan se hraje trsátkem z rohoviny (dnes i plastovými) a na verzi laruan smyčcem. Nástroj existuje v různých velikostech (standardní je okolo 70 cm na výšku, 30 cm na délku a 10 cn na šířku, váha kolem 4 kg) jako gaoyinruan (sopran), xiaoruan (alt), zhongruan (tenor), daruan (bas) a diyinruan (kontrabas).
Ruan našel uplatnění v čínské opeře i v lidové tvorbě a cena se pohybuje mezi 3 000 a 10 000 Kč.

Yueqin (yueh qin, yue chin)
Jeho jméno doslova znamená měsíční nástroj a vlastní verze mají i ostatní východoasijské státy, například Korea a její wolgeum.
Nástroj se vyvinul z ruan za dynastie Jin (266- 420 n.l.) a následně se rozšířil po dalších zemích.
Tělo yueqin je stejně jako u ruan kulaté a tvořené ze dvou desek měkčího dřeva (paulovnie), boky z tvrdšího. Oproti ruan je nástroj užší a jeho krk z tvrdšího dřeva je o dost kratší. Pražce jsou z bambusu a může jich být i 17. Yueqin má 4 struny z hedvábí, nylonu nebo kovu. Moderní verze jsou 3 strunné, ty 4 strunné mají občas struny v páru. Hlavu z ebenu, palisandru nebo santalu zdobí dekor ruyi z kosti, kovu nebo dřeva. Struny na těle upíná dřevěný můstek. Jen u některých nástrojů je pod ním malý rezonanční otvor, ale většinou je yueqin bez rezonančního otvoru. Velikost je zhruba 60x37X5 cm a váha až 6 kg.
Nástroj se ladí v g d' g' d'' a zahrajete na něj oktávu. Na hru se používá trsátko.
Jeho zvuk je hlavně v opeře jing xi. Koupíte ho za cenu v rozmezí 4 000- 10 000 Kč.
Xianzi, kuzhu, sixian
Jsou označení pro yueqin čínské menšiny Yi. Jejich nástroje mají různý vzhled, počet strun i různé rezonanční otvory. Délka je kolem 70 cm, šíře pak i 50 cm.
Tchajwanský yueqin
Yueqin z Tchaj-wanu je kombinací několika různých nástrojů, má kulaté tělo jako yueqin, krk s pražci jako loutna pipa, hlavu jako sanxian, velikost ruan a oproti čínským nástrojům se nebarví na černo. Tělo je z měkčího dřeva, krk a hlava jsou ze dvou kusů tvrdého dřeva. Na pražce se používá bambus a první 4 na krku mají trojúhelníkový tvar. Nástroj má malý rezonanční otvor pod úchytem strun. Struny (nyní hlavně nylonové) jsou většinou 2 (zřídka i 3) a ladí se v d a'. Na nástroj se hraje prsty nebo trsátkem a je oblíbený na tchajwanských školách.

Qinqin
Je mandolína, která byla vyvinuta z ruan. Tělo z měkkého dřeva má různé tvary jako kulaté, osmistrany i ve tvaru květu s 6 listy (meihuaqin). Moderní vypadají i jako banjo nebo kytara a jsou potaženy kůží z krajty. Krk je oproti ruan tenčí a delší, standardně má 12 vysokých pražců. Nylonové struny jsou 3 a na těle je může podpírat pohyblivý můstek. Velikost je okolo 80x27x7 cm, váha asi 2 kg. Ladí se v D A d a dá se na něj zahrát 1 oktáva. Na hru se používá i kytarové trsátko.

Japonsko
Gekkin
Gekkin je japonská verze yueqin, který se do Japonska dostal někdy v 17. - 18. století. Jeho tělo je z měkkého dřeva, ostatní části z tvrdého, pražce pak z bambusu, slonoviny nebo kostí. Krk je zasunut do těla. Nástroj má 4 (občas 3) hedvábné struny. Velikost gekkin je asi 70x37x8 cm. Ladí se v A3 D4 D4 D5 a hraje se na něj malým trsátkem ze slonoviny nebo želvoviny. Trsátko má podobu jehly.
Jedním z nejznámějších hráčů byl mistr Nagahara. V Japonsku ale nástroj tak velké oblibě nepropadl.

Vietnam
Dan nguyet (dan kim, dan- nástroj, nguyet- měsíc)
Dan nguyet se vyvinul z čínských nástrojů ruan i yueqin někdy v 11. století. Dan nguyet má delší krk a jen 2 struny, ty jsou z hedvábí, nylonu nebo vlasce. Tělo je z měkkého dřeva, měří asi 35 cm. Zbytek nástroje tvoří tvrdé dřevo. Krk je zasazen do těla a je něm 10 pražců z tvrdého dřeva nebo bambusu. Hlava je z jednoho kusu a má sice 4 otvory pro ladící kolíky, ale používají se jen 2. Nástroj je bez rezonančních otvorů a jeho velikost je 100x37x6 cm. Struny se ladí v G-C1 nebo D1 G1. Vietnamci více hrají prsty. Popřípadě používají plastové nebo želvovinové trsátko. Nástroj je populární v opeře Cai Luong a významnými sólisty jsou Xuan Khai, Tran Luan a Xuan Ba. Cena dan nguyet je v přepočtu kolem 5 000 Kč.

Dan sen
Dan sen vznikl z čínského qinqin. Tělo je také ve tvaru květu, ale vietnamská verze má jen 2 struny. Krk je dlouhý 70 cm. Nástroj má často 17 vysokých pražců. Dan sen je menší než dan nguyet a velikost je 90x28x5 cm. Dan sen se používá především v jižním Vietnamu, hlavně v opeře Cai Luong v dramatech Hat Boi, Tuong.

Dan doan (dan nhat, dan tau)
Dan doan se vyvinul z čínského yueqin. Jeho tělo je z měkkého dřeva, na krku, který je zasazen do těla, jsou pražce z bambusu. Nástroj má 4 (občas jen 3) struny. Je bez rezonančních otvorů a velikost je okolo 60x36x5 cm. Vietnamci pro hru používají trsátka.

Měsíční mandolínu můžete vidět v animé Yokohama Kaidashi Kikou: Quiet Contry Cafe, ruan pak v čínském filmu Love In Disguise (2010). Na tyto nástroje hrají v hudebních skupinách, z Číny to jsou Singularity Band, Hong Kong Chinese Orchestra, Shanghai Chinese Orchestra, ViVA Girls, rockovější Shanren, Chiren nebo občas i Second Hand Rose, z Tchajwanu je mají A Moving Sound a Musou Band, v Kanadě působící čínské hudebnice z Red Chamber a z Vietnamu Phong Nguyen Ensemble. Zvuk těchto mandolín pak dokresluje tvorbu například Guo Brothers, Phoenix Legend, Tang Dynasty, Shangren nebo Jay Chou.

https://www.youtube.com/watch?v=kHkd9cnfGns   
https://www.youtube.com/watch?v=TdMnS7_vq80
https://www.youtube.com/watch?v=a1WXiHMOmuY
https://www.youtube.com/watch?v=FVUFV_RXMTk
https://www.youtube.com/watch?v=mliAIGPHM4U
https://www.youtube.com/watch?v=XvC57OEkNgc




     

6
Díl s pořadovým číslem deset bude ve znamení rytmů japonských bubnů taiko (wadaiko). Slovo znamená velký buben a označuje nejen samotný nástroj ale i hru na něj.
Japonci měli své bubny už dříve, ale taiko vznikly až na základě čínských a korejských bubnů, které se do Japonska dostaly v období Kofun (6. století n. l.). Tak jako v pramenech nemůžu opomenout mytologický příběh o jejich vzniku, kdy byla bohyně slunce Amaterasu uzavřená v jeskyni a Ame No Uzume ji osvobodila tím, že dupala na sud od sake, zvuk byl tak mohutný, že pohnul kameny a ty se sesunuly a Amaterasu byla volná. Později se ze sudu vytvořil buben.
Dříve se taiko hojně používalo v armádě a při rituálech, jeho rytmus se pak začal uplatňovat i v divadlech kabuki, gagaku a noh. Dnes se hra na taiko stala dost populární a vznikla celá řada skupin, které vystupují třeba na slavnostech matsuri. Dokonce byla vytvořená hra pro Play Station Taiko: Drum Master (Taiko No Tatsujin).
Taiko jsou oboustranné bubny, což znamená, že blána kryje oba konce. Taiko mají různé velikosti i tvary. Na blánu se používá kůže z krav nebo koní (stáří zvířat je okolo 3 let) a tělo bubnu je z různých druhů dřev. Některé typy taiko jsou vyráběny jen z jednoho kusu dřeva. Většinou jde o takové, které je z více jak 1000 letých stromů. Na každý typ taiko je vhodný jiný druh dřeva.
Pro hru na bubny mají hráči paličky nazývané bachi. Jsou v různých velikostech a vyrábí se hlavně z bílého dubu, bambusu a magnolie.
Taiko se dělí do různých kategorií, záleží na výrobním procesu, jestli se dají ladit i na typu hraní. Hlavní rozdělení je podle konstrukce a to na byo-uchi-daiko, shime-daiko a tsuzumi.
Byo-uchi-daiko jsou bubny, které mají kůži přibitou hřeby byo (na větších bubnech je jich i 300 na každé straně). Vyrábí se z jednoho kusu dřeva, většinou jde o japonskou zelkovu, jírovec maďal a kafrovník. Tyto bubny se nedají dolaďovat.
Shime-daiko se dají později ladit díky tomu, že se kůže napíná pomocí provazů. K výrobě menších se používá zelkova, pro větší cypřiš a dřevo není z jednoho kusu. Tělo má podobnou konstrukci jako sud.
Speciální skupina jsou pak tsuzumi. Mají tvar přesýpacích hodin a také se napínají provazy.
Taiko se třídí i podle použití. Pro divadlo gagaku to jsou gagakki, to jsou menší verze shime-daiko, pak sem patří vysoké bubny dadaiko, které měří kolem 120 cm a tsuri-daiko, což je zavěšený buben. Pro hry noh se používají naguta shime-daiko. V doprovodu pro noh se často hraje na taiko jen rukama. A kabuki nejvíce doprovázejí bubny o-daiko.
Taiko se měří v jednotce shaku (asi 30 cm) a velikost může být od 1 shaku až po 6 shaku.
Největším bubnem je o-daiko, měří i více jak 6 shaku (více jak 200 cm) a váží přes 400 kg. Jsou zapsané i v Guinessově knize rekordů. Patří do skupiny byo-uchi-daiko. Při hře leží horizontálně, bubeníci stojí a bubnují na ně největšími paličkami, někdy i ve dvojici. Do skupiny byo-uchi-daiko patří také chu-daiko (jinak miya, nagado daiko). Jejich velikost je 1,6 - 2,8 shaku (48- 85 cm) a váží kolem 30 kg. Při hře bubeníci stojí. Chu-daiko můžou stát vertikálně nebo horizontálně pro hru ve dvojici.
Shime-daiko jsou menší bubny a najdete pro ně také označení naguata shime-daiko. Patří mezi ně tsukeshime-daiko. Ty mají pět velikostí (zhruba od 1 shaku po 5 shaku). Nejmenší je namitsuke, střední jsou nicho-gakke, sancho-gakke, yoncho-gakke a největší je gocho-gakke. Na shime-daiko se často hraje v sedě a používají se paličky z měkčího dřeva, třeba cypřiše. K této skupině se ještě řadí okedo-daiko (okedo). Ty jsou v několika velikostech, pro svou malou váhu se na ně hraje i tak, že je mají hráči zavěšené na ramenou.
Samotní hudebníci byli dříve pouze muži. Podstupovali tvrdý trénink, někteří i asketický život iki. Učili se a i nyní se učí sestavu kroků a pohybů kata, podobně jako v bojových uměních.
Bubeníci nosí tradiční oblečení- úbor muneate nebo vestu happi, dále pás obi, kalhoty matahiki (donburi), boty tabi, čelenku hachimaki, chrániče zápěstí tekkou a chrániče holení kyahan. Dříve muži nosili jen fundoshi a skupina Kodo tak ještě občas vystupuje.
Existuje mnoho stylů hry, rozhoduje i jednotlivý region, ale nejznámějším je dnes kumi-daiko, který vytvořil v roce 1951 Daihachi Oguchi.
Zvuk bubnů může být doprovázen hrou na shinobue, shakuhachi, činely, popřípadě shamisen a koto.
Pořídit si základní sestavu taiko je nákladná záležitost, jen stojánky a podstavce stojí i 10 000 Kč za kus, kvalitní buben shime-daiko kolem 20 000, chu-daiko i 70 000 a o-daiko  hodně přes 150 000. To už pak cena páru bachi (přibližně 600 Kč) je zanedbatelná položka.
Ale pokud se na jejich hru chcete jen podívat, tak doporučuji animé Aki No Kanade, mangy Kingyo Sou a Wadaiko Girls nebo doramu The Rickshaw Man (Muhoumatsu No Isshou, 1958).
Z hudebních skupin jsou nejznámější Wadaiko Yamato, Kodo a Ondekuza, dále třeba Taikoza a Yuzarakuza a Tao. Taiko jsou zastoupeny i ve skupinách NeM, Hinok-Ya, Shinpu, rockovějších Wagakki Band a CrowXClass a u metalových Musashi. Nejznámější českou skupinou jsou Wadaiko Yosa-Yosa.
O taiko by se dalo napsat mnohem víc, takže těchto několik informací je jen základní shrnutí.

https://www.youtube.com/watch?v=IrKtYtFRZgg   
https://www.youtube.com/watch?v=8zSa6Zz2Zrs
https://www.youtube.com/watch?v=pZO47QxV-iY
https://www.youtube.com/watch?v=fcucbhJ-Orc
     
 

7
Setkání / Snímky Mizoguchi Kenji na MFF v K. Varech
« kdy: 25. Duben 2017 - 13:23:24 »
Podle předběžných informací mají letos organizátoři Mezinárodního filmového festivalu v plánu zařadit do programu prý až deset snímků japonského režiséra Mizoguchi Kenji.

http://www.lidovky.cz/mff-karlovy-vary-restaurovany-obchod-na-korze-i-ceny-pro-loache-a-howarda-1qj-/kultura.aspx?c=A170425_114250_ln_kultura_jto

8
Off-Topic / Veselé Velikonoce
« kdy: 13. Duben 2017 - 15:31:16 »
Přeji Vám všem i Vašim blízkým hezké Velikonoce.
A i když už je třeba neslavíte, tak ať je nějaký ten den volna navíc pohodový, ať už v kruhu rodiny a přátel nebo u oblíbeného animé, mangy nebo doramy.

9
Setkání / Koncert jihokorejských Jambinai
« kdy: 22. Březen 2017 - 17:24:12 »
Dne 12. 4. 2017 bude v Praze v Paláci Akropolis koncert jihokorejské folk rockové skupiny Jambinai.

Ticketpro:
http://www.ticketpro.cz/jnp/hudba/kluby/2012728-jambinai-jizni-korea-.html
Rachot Production:
http://www.rachot.cz/cz/events/jambinai-0
Facebook Jambinai:
https://cs-cz.facebook.com/jambinaiofficial/


10
Off-Topic / Jaké máte vyzvánění na mobilu?
« kdy: 05. Březen 2017 - 00:35:05 »
Otázka je jednoduchá. Máte na mobilu jako vyzvánění píseň nějaké své oblíbené asijské skupiny či nějaký opening z animé?   

Já mám Huang Di od japonských D.
https://www.youtube.com/watch?v=AFRIhc8k5yU

Ale všimla jsem si, že ne každému se moje vyzvánění zamlouvá.   :D

11
Jelikož se jako každý rok blíží den vlajky pro Tibet (10. 3., 10. 3. 1959 bylo povstání tibetského lidu), tak bude tenhle díl speciálem tamní hudby a nemůžu jinak než začít její historií a tak trochu i významem.
O původních obyvatelích tibetské země se mnoho neví a informace se různí, ale jejich hudba prý byla hlavně šamanskými a rituálními písněmi náboženství bönismu. Používali nástroje jako bubínek damaru a píšťaly rkang dung a rkang gling. Kolem 7. a 8. století n. l. se k nim díky Indům začal dostávat buddhismus, kde hudba hraje významnou roli při modlitbách a s novými zpěvy se do Tibetu přinesli i tradiční buddhistické nástroje jako zvonky, činely, rohy i bubny. V té době se začal Tibet navzájem dost ovlivňovat i s Nepálem a Bhútánem (najdete hned několik skoro stejných nástrojů, které se odlišují jen jménem). Původní obyvatelé se ale svých zaříkání nevzdali a tak vznikl zvláštní mix toho všeho. Používali a dodnes používají i typický zpěv, kdy někteří zpěváci (mniši) umí zpívat i 3 noty ve stejnou dobu nebo zpívají naráz 2 odlišnými hlasy, něco jako mužský a ženský. jedná se o druh hrdelních zpěvů khöömi, který je tradiční i v Mongolsku.
Později, ve 13. století, začal být Tibet ovlivňován již zmíněným Mongolskem, protože Mongolové získali nad Tibetem nadvládu. Pak se do Tibetu dostaly i vlivy Číny a tak vznikl svébytný styl- směs obřadných písní s vlastní i lehce převzatou lidovostí, kterou uslyšíte i v moderní hudbě, která se v Tibetu začala objevovat až na konci 20. století a pokud si pustíte jejich nahrávky, na folk alespoň okrajově narazíte. Tibeťané ho totiž ani ve 21. století nezapírají a díky tomu je jejich tvorba neobvyklá a i moderna se od ostatních docela odlišuje.

Nástroje původních obyvatel     
Ty byly vyráběny z lidských kostí. Na píšťaly rkang gling a rkang dung se používá stehenní kost. Později se začaly zdobit dřevem a kovovými dekoracemi (například konec je ve tvaru hlavy mořského tvora makara). Dnes jsou i celokovové. Bubínek damaru je tvořen 2 temenními částmi lidské lebky (většinou ženské a mužské jako harmonie života), které jsou k sobě připevněny vnější částí. Otvory lebek překrývá kůže, spoj pak chrání kovový pásek s úchytem, na pásku jsou 2 provázky s kamínky, ty točením bubínku naráží na kůži. Píšťaly se drží v levé ruce- ruka moudrosti, bubínek v pravé- ruka metody, učení. Dnes se nástroje vyrábí i ze dřeva, ale výroba kostěných prý ještě nevymizela.
https://www.youtube.com/watch?v=LmV8swDIVrc   

Buddhistické nástroje
Patří k nejpočetnější skupině tibetských hudebních nástrojů. Najdete je v nabídce na tolika stránkách, bohužel některé tvrdí, jaké jsou to originály přímo z Tibetu a pak zjistíte, že dost z nich se stejně vyrábí v Nepálu, Indii nebo Číně. Ale zpět. Mniši používají hlavně dechové a bicí nástroje.
Činely se vyrábí hlavně z bronzu a mají často kožené úchyty. Nejznámější jsou menší hodně vypouklé rolmo. Hraje se na ně horizontálně. Další známé jsou malé prstové činely ting shags (ty jsou oproti ostatním často stříbrné), při hře se zavěsí na prst. Třetími jsou dva vetší plošší silnyan a bub (sbub cha). Silnyan je oproti bub menší, při hře se drží vertikálně. Na větší bub se hraje horizontálně (na Wikipedii, mám pocit, to mají obráceně). Udržuje se takzvaný rytmus míru a vody a techniky jsou rotace, tlumení, třáskání a válení.
Z bubnů je známý dhyano. Původem je z oblasti Nepálu. Vyrábí se z jednoho kusu dřeva a obě strany pokrývá kůže (hlavně kozí). Drží se za rukojeť většinou v levé ruce a pravou se pomocí tvarované paličky bubnuje. Dalšími bubny je několik typů nga (cho-e-nga).
Zvonky patří k důležitým nástrojům. Ty malé, které se nazývají dril bu (gshang) se drží v levé ruce, v pravé pak malé žezlo. Zvonky se vyrábí hlavně ze železa a prý symbolizují ženské principy. Nejpoužívanějším gongem je khar-nga. Má střední velikost a svolává se jím k modlitbě. A zpívající misky jsou zvláštností buddhismu. Byly stvořeny někdy kolem 500 př. n. l., měří od 4 palců (kolem 10 cm) po více jak metr. Je jich asi 14 typů, vyrábí se ze zlata, železa, zinku, stříbra, olova a používá se i rtuť. Hraje se na ně tak, že paličkou přejíždíte okraj misky. Její zvuk prý působí na nervovou soustavu a otvírá čakry.
Na rohy se používají buď přírodní materiály nebo bronz a mosaz. Z těch přírodních je to ngeru, roh z rohů vodního buvola. Hodně užívaný je i kar-dung (dung-kar, ran gshog-ma). Jedná se o roh z ulit mořských plžů. Třetím je ga-ling, dříve vyráběný z palisandru, původem z Indie. Má 7 děr vepředu a 1 vzadu.
Druhou skupinou jsou rohy nebo trumpety z kovů. Typické jsou mosazné až 4 metry dlouhé rohy dung chen. Pro svou velikost se dají složit do sebe. Do Tibetu se dostaly někdy v roce 1040, díky buddhistickému mistrovi Atisha. Používají se ke svolávání i při soudních obřadech. Menšími rohy jsou zangs dung a rag dung.
https://www.youtube.com/watch?v=NxRJzllQ48I   
https://www.youtube.com/watch?v=Ku0kIRtJaCU

Folkové nástroje
Třetí skupinou jsou ty nástroje, které s dají označit jako lidové. Patří k nim hlavně himalájské verze čínských nástrojů.
Piwang jsou tibetskou verzí čínských houslí erhu. Vyrábí se z tvrdšího dřeva (tělo občas z rohů yaků), kůže, koňských žíní a hedvábí. Mají 2 velikosti. Větší se používají na západě, menší hlavně na východě. Cena je asi od 4000 Kč.
Gyumang (yangchin) je himalájská verze čínského dulcimeru (cimbálu) yangquin. Má 56 strun a 14 můstků, hraje se na něj tenkými paličkami. V Tibetu se stal populárním ve 14. a 15. století. Jeho jméno je složené ze slov gyuba- struny a mangbo- hodně.
Lim (gling-bu, linguo) jsou bambusové flétny různých velikostí. Nejčastěji mají 6 děr pro prstoklad a hraje se na ně horizontálně.
Nejznámějším nástrojem je hymalájský dramyin (v ostatních zemích jako Nepál atd. dranyen, dramyn, sgrna-snyan nebo tungana). Jedná se o loutnu. Má různý počet strun 4, 5, 6, 7 i více. V Tibetu je to většinou 6. Měří 60-120 cm, je bez pražců a rezonančních otvorů. Bývá vyroben z jednoho kusu dřeva (moruše, Morus Indica), původně i z bambusu. Tělo je kryté kůží (hlavně ovčí), struny jsou z vlny, žíní a nyní i nylonu. Hraje se na něj jako na kytaru a to i trsátkem (ze dřeva, kostí, plastu). Hlava je stočená do tvaru písmene c a v Bhútánu má podobu příšery makara. Celý dramyin zdobí ornamenty typické pro jednotlivé kraje. Poprvé ho popsal Diba Sangije Jiauco za vlády 5. dalajlámy (5. dalajláma byl prvním dalajlámou, který se stal zároveň i světským vládcem Tibetu), ale dramyin má prý více jak 1300 letou historii. Jeho pojmenování vychází ze slova dramyin- krásný melodický zvuk. Našla jsem ho v nabídce na jedné anglické stránce a tam za něj chtěli v přepočtu kolem 100 000 Kč.
Většina tibetských nástrojů je barvena na zeleno, ta symbolizuje přírodu a obnovu, tak jako hlava makara. Ta je původem z hinduismu a je zároveň i symbolem síly a koloběhu vody a života.
https://www.youtube.com/watch?v=ATsJBX2-9Qk 

Jak jsem psala, na fragmenty folku narazíte v mnoha tibetských nahrávkách. Takže bych mohla jmenovat hezkou řádku interpretů nebo skupin a proto jen pár nejznámějších. První z nich je folk rocková Vajara (Namchok), založená v roce 1999. Dost známé jsou i zpěvačky ze skupin Acha Tsendep, Snow Lotus Three Sisters a Khawe Methoil Tsendep, pak folkovější skupiny Neemah, Sanag Band (Black Land Band), Aakama nebo moderní Sontsa. Nejtvrdší skupina, kterou jsem zatím objevila, se jmenuje Tibetan Wolf Band a i jejich tvorba z folku lehce vychází. V Americe působí folk rockoví Melong. Z nejznámějších hudebníků jmenuju Techung se svým projektem Techung (nahrál nějaké skladby pro film Everest z roku 2015 a dvakrát vystoupil v ČR) a Nawang Khechog. Sami Tibeťané mají i svůj původní folkový muzikál The Mystery Of Tibet. Samozřejmě, že se v posledních pár letech tamní hudebníci od folku pomalu začínají vzdalovat a nechávají se ovlivňovat postupy ostatních východoasijských zemí a tak se i u nich pozvolna tvoří i základy čistého popu, rapu a dalších.
Na Tibet jako takový narazíte v animé a mangách jako Tibet Inu Monogatari, lehce v Hetalia a asi i v 3x3 Eyes. Z nejaponské tvorby bych mohla jmenovat komiks Bílý láma a Le Sixieme Dala-lama a dva životopisné komiksy/mangy  o 14. dalajlámovi- Dalai Lama The Soldier Of Peace a The 14th Dalai Lama od Tetsu Saiwai.

Pár modernějších věcí
https://www.youtube.com/watch?v=QNsAjmH6qsI
https://www.youtube.com/watch?v=vr_BvagqbaA
https://www.youtube.com/watch?v=qpY5ilpmul4
https://www.youtube.com/watch?v=UXJ6oMNwScE
https://www.youtube.com/watch?v=ScqJNIgmYh8
https://www.youtube.com/watch?v=BO-n6C2JwcE
https://www.youtube.com/watch?v=qTGYujwsmY4

Facebook profil, kde najdete nejnovější tibetské písně různých žánrů
https://www.facebook.com/TibetanMusicWorld/


       

12
Díl 8 zaměřím na východoasijské loutny. Loutny všeobecně patří k nástrojům s dlouhou historií. Teoretik Richard Dumbrill ve své studii píše, že ty nejstarší jsou nejspíš ze 3. až 4. tisíciletí př. n. l. a stvořili je v Mezopotámii. Později se dostaly na západ i více na východ do centrální Asie (Persie). Tamní výrobci z nich vytvořili svůj nástroj barbat a nejspíš, podle některých teoretiků, z něj Číňané vyvinuli svou loutnu pipa, ze které následně vycházely i ostatní nejvýchodnější státy (Korea- bipa, Japonsko- biwa a Vietnam- dan ty ba).

Pipa
Pipa má více jak 2000 letou historii, prošla si několika změnami a na mnoha stránkách naleznete obsáhlý životopis, kterým tady nebudu plýtvat místem i časem. Takže jen krátké shrnutí. Jednou z nejstarších verzí byla takzvaná qin pipa. Podobala se spíš banjo. Za vlády Dynastie Tang (618- 907 n. l.) začal mít nástroj hruškový tvar a ke konci této Dynastie se začalo s tvarováním a ohýbáním krku a hlavy. Dříve měl pipa jen pražce na krku, později za Dynastie Ming (1368- 1644 n. l.) se začaly přidávat i pražce na těle a dnes je jich i více jak 30.
Jméno pipa dostal nástroj díky dvěma technikám hraní pi' a pa'. Stalo se tak za Dynastie Han (25- 250 n. l.) díky Xi Liu.
Zadek a krk pipa je často z jediného kusu tvrdého dřeva, který se barví na černo, předek je z paulovnie. Pražců na krku (zvané xiang) je 6 a vyrábí se ze dřeva, slonoviny i nefritu. Pražce na těle se jmenují ping a jsou z bambusu. 4 struny z hedvábí se nazývají zi, zhong, lao a chan (jaro, léto, podzim, zima) a ladí se v A, d, e, a. Na těle jsou odpírány bambusovým můstkem fushou. Pipa měří 3 stopy a 5 palců (zhruba 100 cm). 3 značí nebe, zemi a člověka, 5 je pěticí čínských elementů (země, voda, oheň, vzduch a kov).
Na pipa se hraje prsty, často prstovými trsátky nebo velkým trsátkem a je hned 70 až 80 různých technik.
Pipa patří k hlavním nástrojům a je pevnou součástí čínské klasické hudby, mimoto byla i předním nástrojem konkubín na císařském dvoře.
Na pipa hraje například Vrabčák ve filmu Zakázané království (2008), jeho starší verzi uvidíte ve filmu The Three Kingdoms- Resurrection Of The Dragon (2008) a nesmím zapomenout i na film The Magnificent Trio (1966).
Ze skupin jmenuji především folkovější Viva Girls, Silk String Quartet, 12 Girls Band, White Jade, Red Chamber, Hong Kong Chinese Band, Shanghai Chinese Band, tchajwanské Musou Band, na plastovou verzi hraje členka v Crystal Band a v roce 2016 přibrali folk metaloví Bloody Tyrant do své sestavy hráčku na pipa.
Cena pipa se pohybuje mezi 7 000 až 25 000 Kč. 
https://www.youtube.com/watch?v=SPhaGRqax2o   
https://www.youtube.com/watch?v=zrB5KLyKgNI

Biwa
Pipa se do Japonska dostala ve 2 typech někdy kolem 7. století a Japonci si z nich vytvořili hned několik verzí své loutny biwa. Oproti čínskému nástroji není u biwa krk a zadek jen z jednoho kusu dřeva a nemá pražce na těle. Biwa se postupem času stala v Japonsku dost populární a patří spolu s koto, shamisen a shakuhachi k hlavním nástrojům japonské hudby, např. gagaku. Dokonce ho používali i někteří samurajové ve svém výcviku jako mentální cvičení a biwa se také stala důležitým nástrojem buddhistických mnichů.
Na výrobu biwa se často používá morušovník, kdouloň nebo paulovnie, přičemž zadek, krk i pražce jsou z tvrdšího dřeva než předek. Velikost je i přes 90 cm. Biwa se dělí na zadek (gingetsu), předek (hangetsu), v něm jsou vsazené 2 půlměsíce ze slonoviny. Struny z hedvábí  podpírá můstek (fukuju). Ozvučná přední deska se nazývá fukuban. Na krku (shikakubi) jsou pražce (juu). Krk přechází v hlavu (hanju) s ladícími kolíky (tenju). Hlava je pak zakončená částí kairoubi. Biwa má 4- 5 strun a 4- 5 pražců, záleží na typu biwa. Těch je několik hlavních verzích a odlišuje je ještě i velikost, typ trsátka bachi i jeho použití.
Nejpoužívanější je asi gakubiwa. Ta má 4 struny a 4 pražce a hraje se s malým tenkým trsátkem (často vyrobené ze slonoviny). Pro hraní čínské hudby se používá gogenbiwa. Pro hru na satsumabiwa (4 struny, 4 pražce) se používá největší trsátko (veliké více jak 25 cm). Oblíbená je i chizukenbiwa, ta má buď 4 struny a 4 pražce nebo 5 strun a 5 pražců. U této verze se používá menší trsátko než u satsumabiwa. Další typy jsou heikebiwa (4 struny, 5 pražců), mosebiwa nebo nishikibiwa (5 strun, 5 pražců).
I přes svou popularitu se s biwa až tolik nesetkáte, ale i tak jmenuju například démona Biwa- bokubou z tradičních příběhů Tsukumogami, který má místo hlavy nástroj biwa. V animé seriálu Mononoke na něj hraje ryba Umizatou. Objeví se i v seriálu Samurai Champloo a v podivné hře Shall We Date? Destiny Ninja je postava Biwa Rengoku.
Z hudebníků na něj hraje Osamu Kitajima, Ushi-Waka z metalových Orochi nebo členky folkových Rin'.
https://www.youtube.com/watch?v=VjQK0EP4Kws     
https://www.youtube.com/watch?v=mWlDhsvdoko   

Bipa
Bipa je korejskou verzí pipa, ta se do Koreje dostala za období vlády Dynastie Tang. V korejském období Silla byla velice populární a Korejci si vytvořili hned 2 typy hyang-bipa a dang-bipa.
Hyang-bipa má 5 strun, rovný krk, předek se vyrábí z paulovnie a zadek z ořešáku. Nejdříve měla 5 pražců na těle. Za vlády Dynastie Chosun 10 a moderní i 12.
Dang-bipa má 4 struny, krk prohnutý dozadu a 12 pražců.
Bipa postupem času ztratila na oblíbenosti a až ve 20. století se pomalu začal nástroj více používat a příkladem, kde ho uvidíte, je manhwa Habaek-Eui Shinbu.

Dan Ty Ba     
Dan ty ba je vietnamská verze čínské pipa. Má 4 struny a hrají na něj třeba členky Mat Troi Do nebo Gaio Troi.

13
Počítače / Život bez internetu?!
« kdy: 18. Únor 2017 - 17:37:39 »
Tenhle týden u nás v ČR oslavil internet 25 let od spuštění a otázka se sama nabízí. Dokázali byste si představit svůj život bez internetu?

Já osobně momentálně ne a to nejen kvůli zábavě ale i dalším důležitějším věcem.  :)

14
Se sedmým dílem bych se chtěla opět vrátit k melodiím strun a to díky houslím erhu a haegeum.
Oba nástroje vlastně svým způsobem patří ke skupině asijských houslí huqin. Je to docela početná skupina smyčcových nástrojů s různým počtem strun (nejčastěji 2). Za jejich rozšíření stojí pravděpodobně etnikum Hu, které bylo i na území dnešní Číny, proto název huqin, hu od lidí Hu a qin slovo pro nástroj. Měli své housle xiqin, který asi vytvořil národ Kumo Xi. Někteří tvrdí, že se xiqin stal inspirací i pro mongolský morrin khuur, ale jsou verze, které to vyvrací a dokonce říkají pravý opak a vlastně celá otázka toho, kdo vytvořil prvotní asijské housle, je skoro detektivní román a na pachateli se teoretici nedokáží shodnout už celé roky. Ať tak nebo tak, původní xiqin se stal základem pro mnoho nástrojů.

Erhu 
První xiqin se do Číny dostaly za vlády Dynastie Tang (618-907 n. l.), později za Dynastií Yuan (13.-14. století) a Ming (1368-1644) si ho Číňané upravili a pojmenovali erhu. Er znamená dvě a je počtem strun, hu značí původ od lidí Hu. Za Dynastie Ming se začaly žíně smyčce protahovat mezi strunami. Za Dynastie Qin (1644-1911) už bylo erhu trvalou součástí čínské opery.
Velikost je kolem 80 cm a stejně dlouhý je i smyčec. Erhu se skládá z osmistranného těla (qin tong) vyrobeného ze dřeva křídloku. Tělo je potažené membránou (qin pí nebo she pí) z kůže krajty. Na tělu je krk (qin gan) z bambusu, na jeho vršku pak dřevěná hlava (qin tou), často krytá kostí, dnes i plastem. Hlava mívá občas podobu dračí hlavy. V hlavě jsou dva dřevěné ladící kolíky (qin zhou). Erhu má vnější strunu (nei xian, laděnou do D) a vnitřní (wai xian, laděnou do A), ke krku jsou upoutány pohyblivou strunou (qian jin). Struny jsou z hedvábí nebo kovové a na těle jsou podepřeny malým dřevěným můstkem (qin ma). Bambusový smyčec (gong) má část (gong gan), která se dá odepnout, protože koňské žíně (gong mao) se protahují mezi strunami. Takže na vnější strunu se vlastně hraje zevnitř a na vnitřní zvenčí.
Používá se notový systém jianpu stvořený v 19. století a užívá se celá řada technik hraní jako liangong (legato), dougong (tremolo), rou xian (vibrato) a další.
Erhu jsou velmi populární nástroj i dnes a je velká řada hlavně tradičních hráčů například Liu Wenjin, kterému se říká otec moderních kompozic pro erhu. To patří do hlavní pětky čínských nástrojů. Uslyšíte ho na hodně velkém množství soundtraccích nejen čínské produkce, zazní například ve filmech s herci Jackie Chan a Jet Li, Kung Fu Panda nebo Neprůstřelný mnich. Jejich tradičnější podání je u skupin z Číny, Tchaj-wanu i Hongkongu Wu Xi, White Jade, Silk String Quartet, A Moving Sound, Shanghai Chinese Orchestra, 12 Girls Band, ViVA Girls nebo Phoenix Band. V Crystal Band používají jeho plastovou podobu. Samo sebou jsou i u drsnějších skupin jako čínských Fu Xi (Chai Xudong) a z Tchaj-wanu jsou to Chthonic, kde se jich později ujal Freddy Lim a Crescent Lament (Jedi Yeh). Používají je i u americké rockové skupiny The Hsu-nami a jako doprovod je u nespočtu asijských interpretů jako Jay Chou, Phoenix Legend nebo The Last Successor. V animé a mangách je vidět v Akatsuki No Yona, hraje na něj Hyou klan v Saiunkoku Monogatari a v Hetalia ho má postava z Číny. Z filmů a seriálů můžu jmenovat například All About Women (2008) nebo Love In Disguise (2010).
Cena erhu se pohybuje mezi 2000 a 20 000 Kč, elektrické erhu JOYO je možné sehnat za 6000.
https://www.youtube.com/watch?v=xPW3xVJskMw   
https://www.youtube.com/watch?v=sCj_-JefbIc   
https://www.youtube.com/watch?v=kta4ZAwI6rY
https://www.youtube.com/watch?v=rMJXIit_JKI

Haegeum (haegum, haekeum)
Historie haegeum začala v období Goryeo (918-1392 n. l.), kdy se Korejci dostali k nástrojům huqin. Jméno haegeum se vytvořilo díky pojmenování haikum, které se užívalo v čínském kantonském dialektu. Haegeum se od původních huqin moc neliší a velkou změnou neprošlo, až mnohem později bylo vytvořeno sohageum verze se 4 strunami, na kterou hrají hlavně v Severní Koreji.
Na výrobu haegeum se používá 8 materiálů- kov, kámen (nefrit), vlákna, bambus, tykev, jíl, kůže a dřevo. Vše vytváří paleum- 8 zvuků přírody, která je v harmonii osmi zásadních korejských nástrojů, který každý z nich má svůj hlavní materiál: kov- jing, kámen- pyeongyeong, vlákna- geomungo, bambus- daegeum, tykev- saenghwang, jíl- hoon, kůže- janggu a dřevo- bak.
Tělo je převážně z bambusu (typ mangjongjuk, wangjuk), morušovníku nebo kdouloně. Krycí plát (bokan), který uzavírá tělo se vyrábí z paulovnie, krk (ipjuk) je z bambusu (typ obanjuk) a s tělem ho pojí železný prut, pak galakji, což je nefritový váleček a jíl. Na krku je hlava a na ní dřevěné kolíky (jua), ty jsou často potaženy stříbrem nebo zinkem. Struny jsou z hedvábí a vnější je yoo-hyeon a vnitřní jung-hyeon. Asi 2 cm od kolíků jsou připevněny strunou sansung (nebo heohyeon). Na spodku těla je kovový úchyt strun (gamjabi). Ten má často podobu želvy. Struny na těle podpírá můstek (wonsan) z tykve. Smyčec je z bambusu (typ ojuk, chuldanhwamok nebo haejuk), koňských žíní (malchong) a kožené odnímatelné části (chaeseung). Žíně se také protahují mezi strunami. Velikost haegeum je mezi 60-70 cm. Firma SuperSound vytvořila jejich elektrický prototyp.
Klasické haegeum se používá v lidové hudbě minsok-ak i v té klasické jeong-ak a jsou různé techniky hraní jako unjibop, nonghyun nebo toesung.
Haegeum zahlédnete v seriálu Heartstrings (2011) a hlavně v Dong Yi (2010) a Chuno The Slave Hunters (2010). Používají ho folkovější Heya, Pentatonics, Yien, Vidan, Miji, Sorea Band, Jambinai, Infinity Of Sound, Byulmaru, také Lee Eura, Kim Era, Kim Yeong-Jae, Yang Kyung-Suk nebo metaloví Gaia a Gostwind.
Haegeum se dá koupit za 10 000- 20 000 Kč.
https://www.youtube.com/watch?v=d9vIIeR7PMc
https://www.youtube.com/watch?v=mKSSrFZzzOQ
https://www.youtube.com/watch?v=ZvrMaJ1Nkow
https://www.youtube.com/watch?v=EiFSx86JE9c
 

15
Šestý díl se bude celý točit okolo dechových nástrojů hlavně všeho, co se týče základních fléten, které na první pohled vypadají docela stejně, možná i na ten druhý.
Asi bych mohla začít trochu všeobecně. Dechové nástroje jsou po mlácení kamene o kámen jedny z nejstarších, které člověk vytvořil. První vznikly před více jak 40 000 lety př. n. l., byly vyrobené z kostí, často těch dutých ptačích a prý vznikly nezávisle na sobě v různých částech světa. Kořeny východoasijských jsou prozatím stanoveny v Číně. V Jihau v provincii Henan se totiž našly ty nejstarší, vyrobené před 7000 př. n. l., byly pojmenovány gudi (kostěné flétny), měly 5-8 děr a vyráběly se z kosti ulna, kterou získávali z křídel jeřábů. Později přešli výrobci ke dřevu a především bambusu. Bambusové dechové nástroje se pak z Číny rozšířily do zbytku východní Asie- Korea, Vietnam, Japonsko.

Čína    
Dizi (di, hengdi)
Historie dizi je tak trochu opředena legendami o Žlutém Císaři (kolem 2600 př. n. l.), který hledal způsob, jak vyrobit flétny z bambusu a našel jej ve střední Asii. Jiní mluví o tom, že byly vyrobené až za Dynastie Han (206 př. n. l. - 220 n. l.). Dizi si prošlo jen několika změnami. V 7. století n. l. se začalo s překrýváním rezonančního otvoru a asi v 9. století se vytvořila skoro finální verze. Dizi je horizontální flétna velikosti 47-67x2,2-2,7 cm. Má foukací otvor chui, rezonanční otvor mokong, různý počet otvorů pro prstoklad (např. soprano dizi má 6 otvorů, bass dizi 7-8) a 2 ozvučné otvory na konci nástroje. Mokong se překrývá membránou dimo ze speciálního typu bambusu a lepí se na tělo želatinou ejiao. Membrána pak tvoří speciální zvuk. Dizi se vyrábí také ze dřeva, kamene, plastu i nefritu (tzv. yudi) a jsou 4 typy- bangdi, qudi, xiaodi a xindi. Na moderní dizi zahrajete 2 a půl oktávy. Dá se koupit za 1000- 4000 Kč.
https://www.youtube.com/watch?v=tuHiYjamHbE     

Xiao (hsiao, starý název shudi nebo qiangdi)
Xiao bylo vytvořeno také za Dynastie Han. Je to vertikální flétna, převážně z bambusu (jinak i z porcelánu, nefritu i slonoviny), obvyklá velikost je 75-85 cm, může být i 1,25 metru dlouhé. Má 6-8 děr pro prstoklad, ale foukací otvor embouchure je až na vršku hlavy. Moderní xiao (vytvořené v roce 1930) má 8 děr a dají ze na něj zahrát 2 oktávy. Xiao má dvě hlavní verze- qinxiao a nanxiao. Z nanxiao bylo nejspíš vytvořeno japonské shakuhachi. Cena xiao se pohybuje od 500 do 2500 Kč.
https://www.youtube.com/watch?v=vpXSdp4dNiM

Dizi je možné vidět a slyšet v čínském animovaném filmu The Buffalo Boy's Flute (Mu Di 1963) nebo ve Flying Swords Of Dragon Gate (2012) a společně s xiao je najdete u skupin 12 Girls Band, Phoenix Band, Guo Brothers, Hong Kong Chinese Orchestra, Musou Band, White Jade nebo Shanghai Chinese Orchestra. Dizi patří k pětici nejtypičtějších čínských hudebních nástrojů a jeho zvuk je na hodně soundtraccích historických filmů a jako dokreslení ho uslyšíte u Phoenix Legend, Chthonic, The Last Successor aj.

Korea
Piri
Piri patří spíš do skupiny hoboje a je srovnatelné s arménským duduk. Bylo vytvořeno z čínských hobojů v období Gogureyo (37 př. n. l.- 668 n.l.), je z bambusu a má 7 děr vepředu a jednu vzadu. Byly vytvořeny 3 verze- hyangpiri (nejdelší, 27 cm, vytvořené za Dynastie Goreyo), sepiri (nejtenčí) a dangpiri. Piri koupíte asi za 3000 Kč.
https://www.youtube.com/watch?v=gXWYRRe3fBg 

Daegeum (taegum, jeotdae)
Daegeum vzniklo z čínské dizi za Dynastie Silla (676- 935 n. l.) společně s dalšími horizontálními flétnami kryté membránou sogeum a junggeum. Tvoří tzv. samjuk (3 bambusy) 3 hlavní flétny z bambusu období Silla. Daegeum má foukací otvor chwingu, otvor krytý membránou cheonggong, 6 otvorů pro prstoklad jigong a 1 ozvučný otvor na konci. Vyrábí se ze dvou typů bambusu, vyskytujících se na východním pobřeží, a to hwangjuk a ssanggoljuk. Postupem času se vytvořili 2 verze- jeongak daegeum (má vyšší tóny, měří 85-90 cm) a za Dynastie Joseon se přišlo se sanjo daegeum (75 cm). Dají se na něj zahrát 2 a půl oktávy a jsou 3 typy hraní- jeonchwi, pyeongchwi a yeokchwi. Cena daegeum se pohybuje kolem 10 000.
https://www.youtube.com/watch?v=vAPkh4JHOww 

Korejské flétny je možné vidět v seriálu Heartstrings a filmu Faith (2012) a Dong Yi (2010). Používají je skupiny Sorea Band, Yien, Miji, Coreyah, Black String, Byulmaru, Baramgot nebo Pentatonics a metaloví Gaia a Gostwind.

Vietnam
Sao (sao truc)
Sao je vietnamská obdoba čínských horizontálních fléten, je také tvořeno z bambusu, velikost je 40-55x1,5-2 cm. Dříve mělo 6 děr pro prstoklad, v roce 1970 Dan Tinh a Ngo Nam stvořili verzi s 10 otvory. Dá se koupit jen za 300 Kč. Najdete ho ve vietnamské opeře Chao, pak u Van Singing Genre a Royal Small Orchestra, používají jí ve skupinách Phong Nguyen Ensemble a Guao Thoi.
Když budete hledat informace o sao, často narazíte na pojem dieu sao, ale to se sao truc nemá moc společného, jsou to totiž proslulí vietnamští draci. Tvoří je velké křídlo, na kterém jsou připevněné speciální flétny. Při letu vydávají specifický zvuk.
https://www.youtube.com/watch?v=VFbAjX8oTHo   
https://www.youtube.com/watch?v=pT8Xm9IkJbg

Japonsko
Shakuhachi
Je vertikální flétna, vychází z čínských nanxiao, které se do Japonska dostaly někdy mezi 6. a 9. stoletím. Ze začátku mělo až 6 děr pro prstoklad, později jen 5 vepředu a jednu vzadu. Vytvořily se 2 typy- jinashi a jiari. Vyrábí se tradičně z bambusu. Shakuhachi znamená 1,8 shaku. Shaku je stará délka 30,3 cm a hachi je 8 palců, takže 1 shaku 8 palců (55 cm)- délka stébla bambusu od kolene ke koleni. Používá se v zen buddhismu a jejich mniši komusou (se zvláštním košem na hlavě- tengai) na něj hrají skladby honkyoku. Shakuihachi se dají koupit od 750 do 9000 ty základní, profesionální jsou podstatně dražší. Shakuhachi používají hráči ve skupinách u CrowXClass, Kao=s, Wagakki Band, Rin' nebo Osamu Kitajima. V League Of Legends na něj hraje Yasou.
https://www.youtube.com/watch?v=3ZQLm3o1BOo   

Shinobue (shinbue, takebue)
Je horizontální flétna. Vznikla v období Yamato (asi 6. století). Shinobue je rozděleno na hlavu (kashira), krk (kubi)- kde je foukací otvor utaguchi a dolní část (kanjiri)- zde je 7 děr pro prstoklad (yubiana). Velikost je od 30-60 cm, jméno je prý odvozeno od typu bambusu shinodake, ze kterého se vyrábí. Používá se v hudbě naguta a kabuki. Dá se pořídit zhruba za 600 Kč. Zvláštní verzi hitů hrané na shinobue uslyšíte od dua Shinpu. Hraje na něj Ryu (dříve Ushi Waka) z Orochi.
https://www.youtube.com/watch?v=3Zy_iYgQJg8

Ryuteki (youjou, outeki)
Je horizontální flétna, říká se jí dračí. Vyrábí se prý z více jak sto let starého bambusu zvaného susudake. Má 7 děr pro prstoklad, první 3 pro levou ruku, ostatní pro pravou. Ryuteki je asi 40 cm dlouhé. Používá se při písních gagaku a prý je to oblíbený hudební nástroj samurajů i bojovníků ninja. Cena ryuteki je okolo 2000 Kč a v oblibě ho má již zmíněný Ryu z Orochi.
https://www.youtube.com/watch?v=U2pxa2LauBU&list=PLf6xyfgPeYP7jmv2lXk9Vq-Oi4XVQ4K4S&index=1

A co se týče fléten a animé, tak určit, jestli je to shinobue, ryuteki nebo i nohkan, je docela těžké. V Nitaboh je to snadné, Nitaro začínal u ryuteki, pak hrál na shakuhachi a nakonec na shamisen, ale u ostatních třeba Naruto (Sasuke Uchiha), Fushigi Yuugi (Amiboshi), Saiunkoku Monogatari (Ran Ryuuren) nebo Basilisk (Kouga Gennosuke) se to vážně jednoznačně říct nedá. 

Stran: [1] 2 3