Akihabara.cz


Zobrazit příspěvky

Tato sekce Vám umožňuje zobrazit všechny příspěvky tohoto uživatele. Prosím uvědomte si, že můžete vidět příspěvky pouze z oblastí Vám přístupných.

Příspěvky - matenrou

Stran: [1] 2 3 ... 6
1
Setkání / Japonští metalisté Loudness v Ostravě
« kdy: 11. Červenec 2017 - 10:24:27 »
Dne 5. 8. 2017 se fanouškům festivalu Ostrava v plamenech představí japonská metalová skupina Loudness.

http://ostravavplamenech.cz/

2
Opět něco navíc.

3
Se 14. dílem se vrátím na mongolské pláně, které rozeznívá nejen morin khuur ale i různé loutny a o nich bude řeč.
Mongolové si sami vytvořili pár svých nástrojů, ale používají i kazašskou dombra, o které se také zmíním.
Jejich loutny se většinou dělí podle místa původu. Každá oblast má svou specifickou verzi a pro západní svět je popsal už Marco Polo, ale jejich historie je prý 1700 až 2000 let dlouhá.
Hlavními instrumenty je několik verzí tobshuur, dále pak doshupuluur a chanzy.

Tobshuur
z oblasti Vnitřního Mongolska (jinak také tovshur)
Tato verze má podobný vzhled jako housle morin khuur (díl II), na jeho výrobu se používají i skoro stejné druhy dřeva, rozdíl je, že tělo nástroje se ke krku zužuje a v rezonančních otvorech, buď má 2 ve tvaru písmene f nebo jen jeden kruhový uprostřed. Vršek hlavy je ale také vyřezávaný do podoby hlavy koně. Krk je bez pražců. Má 2 struny (ze žíní, střev nebo nylonu), na které se často hraje trsátkem. Velikost nástroje je podobná jako venkovní verze morin khuur; tedy 97x21x6 cm.

Tobshuur
ze samotného Mongolska
Této verzi se říká swan-neck-lute, neboť ho zdobí motivy labutí. Podle jedné legendy totiž Mongolové pochází z labutí a tento nástroj tomuto zvířeti zasvětili. Celý nástroj může být jen ze dvou kusů dřeva (převážně cedr). Jeden kus tvoří tělo, druhý pak krk s hlavou. Ta je vyřezávaná do podoby labutě, v zadní části oválnějšího těla se vyřezávají motivy labutích křídel. Tělo je duté a kryje ho kůže (z ovce, kozy nebo velblouda), ve které jsou 2 rezonanční otvory v podobě labutí. Krk je bez pražců a nástroj má také jen 2 struny (ze žíní, střev a nyní i nylonové). Oproti verzi z Vnitřního Mongolska je menší; asi 88x21x8 cm. Používá se v písních tuuli (epické skladby) i magtaal (tradiční každodenní písně).

Tobshuur  
z ruských oblastí Mongolska (také topshuur, khomys)
Oválné tělo této verze je také z jednoho kusu dřeva a kryje ho kůže jako u mongolské verze. V kůži jsou 3 spíše dekorativní otvory. Kůže je na tělo speciálně vázána. Má 2 struny, které na těle podpírá dřevěný můstek. Nástroj měří zhruba 86x19x8 cm.

Doshupuluur
(toshpulur, tochpuluur, dospulur)
Je loutna z oblasti Tuva. Tvar těla je jako u morin khuur. Vyrábí se často ze dřeva borovice nebo modřínu. Tělo kryje kůže z ovcí nebo koz. Na krku můžou být pražce a ladící hlava má podobu koně. Nástroj je ve verzi dvou, tří a čtyř strunné. Nejčastější je tří strunná, která se ladí do C G c. Struny se vyrábí ze žíní a nyní i kovu. Velikost instrumentu je okolo 98x20x7 cm.

Chanzy
(chanzi, tyanzi)
Je loutna z oblasti Tuva. Oproti ostatním jí poznáte podle tvaru těla, které má podobu jablka nebo srdce. Prostředek těla je dutý a krytý kůží z ovce nebo hada. V kůži jsou obvykle 2 rezonanční otvory. Krk (většinou z borovice jako celý nástroj) může i nemusí mít pražce. Ladící hlava má také podobu koně. Chanzy má tři struny ze žíní, dnes i nylonu. Na těle jsou podepřeny dřevěným můstkem. Chanzy se ladí v F c f; F2 C3 F3; D2 A2 C2 nebo C2 G2 C3. Velikost nástroje je 100x36x4 cm.

Dombra
(dombyra, dombira, dombora, v Číně dongbura)
Říká se jí i královna Kazachstánu.
Dombra má prý více jak 2000 letou historii a za jejím vznikem stojí asi národ Saků. Nejdůležitější zpěvy pro ni vytvořili Kimäkové a hrají se dodnes.
Oválné tělo nástroje je ze dvou hlavních částí, předek kapkak a zadek shanak. Přední část je z jednoho kusu dřeva a je v něm jeden malý rezonanční otvor. Zadek tvoří 7- 10 částí slepených k sobě. Dombra má tenký dlouhý krk s pražci i bez nich. Hlava je malá a ladící kolíky vypadají jako u violy. Nástroj má obvykle dvě struny, které podpírá malý dřevěný můstek. Tří strunná verze se používá v oblasti Semipalatinsk. Nástroj se ladí v b e'. Na výrobu se používá různé dřevo jako mahagon, cedr, palisandr a eben. Struny jsou ze střev (často dvouletých ovcí), nylonu i karbonu. Častá velikost je 97x24x15 cm, ale jsou dvě verze, západní a východní. Západní má dlouhý tenký krk a zahrají se na ní 2 oktávy. Východní má krk kratší a zvládne 1,5 oktávy. Dombra byla za dob Sovětů zakazována, nyní je ale opět populární. Nejznámějším hráčem a skladatelem je Akhmei Zhubanov a doporučila bych kazašskou skupinu Ulytau, která kombinuje rock se zvukem houslí a dombra. Nástroj můžete vidět v animé Shirobako a to v 10. díle. Cena slušného nástroje je 30- 50 000 Kč.
Cena mongolských louten je různá, od 4 po 20 000 Kč.
Tyto nástroje se objevují tu a tam ve filmech o mongolských bojovnících nebo kočovnících a na soundtraccích je určitě zaslechnete.
Jinak bych doporučila poslech folkovějších skupin Altai, Yat-Kha, Huun-Huur-Tur, Egschiglen, Altai Khairkhan, Altain Orgil, Khusugtun, Arga Bileg, rockové Hanggai, Ajinai, Haya, Altan Urag nebo metalové skupiny Suld, Tengger Cavalry, Ego Fall a Nine Treasures. V jejich hudbě totiž mongolské loutny uslyšíte. 

https://www.youtube.com/watch?v=zSYHXOms7k4
https://www.youtube.com/watch?v=JkXjatWBvZE
https://www.youtube.com/watch?v=1XuFNG_Oj70
https://www.youtube.com/watch?v=2lnxs_DMUDk


4
Pár obrázků navíc.

5
Šťastná nešťastná třináctka se bude točit jen okolo jediného japonského smyčcového nástroje a tím je kokyu.

Kokyu

Kokyu poprvé popsal Saijoin Tokiyoshi a nazval ho kokyu; v doslovném překladu slovo znamená malý luk nebo také smyčec.
O původu nástroje se vedou debaty. Někteří tvrdí, že se vyvinul z arabského nástroje rebab, jiní že z čínských houslí erhu (díl VII) a další, že si Japonci upravili svůj nástroj shamisen (díl I). Kokyu byl vyvinut v období Edo (1603 - 1867), asi 30 let po vytvoření prvních nástrojů shamisen a někteří říkají, že původní nástroje vznikly na Okinawě.
V období Meiji (1868 - 1912) začal být nástroj používán společně s koto (díl V) ve skladbách sokoyoku a společně se shamisen tvořily hudbu sankyoku. Později kokyu vystřídala flétna shakuhachi (díl VI). Shamisen, koto a shakuhachi tak vytvořily velkou trojku japonských instrumentů a kokyu se pomalu vytratilo.
Kokyu je co do popisu, stavby a tvaru těla menší verzí shamisen. Tělo do je rám ze dřeva (často santalu, strukače japonského nebo i kokosového), má téměř čtvercový tvar velikosti zhruba 16x15 cm. Potahuje se kůží ze psa nebo kočky. Kratší krk sao z ebenu je tvořen několika částmi a nemá pražce. V hlavě tenjin jsou ladící kolíky. Kokyu jich může mít 3 nebo 4, protože jsou 2 hlavní verze tohoto nástroje a to tří a čtyř strunná. Struny z hedvábí na těle podpírá posuvný můstek koma. Ten je oproti můstku u shamisen vyšší a umisťuje se blíže ke krku. Kokyu má tak jako západní nástroj cello bodec, nazvaný nakagosaki. Oproti bodcům evropských instrumentů je ale kratší, tupější a ne tak tenký. Celková velikost nástroje je pak okolo 69 cm.
Na kokyu se hraje smyčcem yumi. Ten má oproti klasickým smyčcům trochu odlišnou konstrukci. Dřevěný nebo bambusový prut je u špičky zahnutý. Žíně su jsou tvořeny 20 - 30 bílými nebo černými koňskými žíněmi. Velikost smyčce je 96 - 110 cm, tedy o 20 - 30 cm delší než u klasických houslí.
Tří strunná verze kokyu se ladí v D G C nebo D G D. Na nástroj se hraje tak, že se drží vertikálně a bodec se svírá mezi koleny.
Čtyř strunnou verzi pak ve své škole prosadil Yamada Kengyo a existují i verze nástroje, které se liší velikostí například dai-kokyu (dlouhé kokyu) nebo chu-kokyu (střední kokyu).
Hra na kokyu byla dříve oblíbená v divadlech kabuki i bunraku nebo v lidové hudbě. Později se ale jejich hra omezila a nástroj ztratil na popularitě. Za zmínku stojí hlavně skladby kokyu honkyoku, které byly vytvořeny v 18. století slepými hráči například Masajima Kengyo nebo Fujie Kengyo.
Hlavními skladateli a hráči byli nebo jsou Michio Miyagi, Shinei Matayoshi, Shibata Minao, Makino Yukata, Keiji Azechi, Michiko Wakabayashi nebo Daisuke Kiba.
Kokyu se dnes používá málo a proto ho najít v mangách, animé nebo v nějaké doramě je obtížné. Matně ho můžete spatřit v animé Pom Poko v záplavě ostatních japonských nástrojů.
Zvláštností je americký hudebník Eric Golub, který na kokyu hraje v jazzovějším projektu John Kaizan Neptune.

Kucho   
Kucho je okinawská verze kokyu. Oproti kokyu má malé kulaté tělo. Na jeho potažení se používá kůže z hadů, hlavně krajty. Bodec je tenčí a delší a zaujímá skoro třetinu délky nástroje. I krk kucho je o něco delší než krk kokyu. Celková velikost nástroje je pak okolo 67 cm.
Kucho také existuje ve verzi se třemi nebo čtyřmi strunami. Ta tří strunná se ladí v c' f' c''.
Smyčec není tak zahnutý a jeho velikost odpovídá často velikosti nástroje.

Pokud přemýšlíte o koupi, tak cena slušného japonského kokyu se pohybuje kolem 30 000 Kč.

https://www.youtube.com/watch?v=Q0hSMFP9MGA
https://www.youtube.com/watch?v=-cCt-v_LPQw
https://www.youtube.com/watch?v=VlVbONyO-xE

6
Jako obvykle pár obrázků navíc.

7
Další epizoda tohoto seriálu bude o hudbě a nástrojích japonského etnika Ainu.

Ainu (Ezo, Aynu, Ebisu, Emishi; Ainu znamená člověk)
Ainu jsou původními obyvateli Japonska. Jsou braní jako potomci lidí Džómon, ale vědci se přesně nedokáží shodnout, jestli patří k nim nebo k jiným národům. Ainu dnes žijí hlavně na ostrově Hokkaidó, Sachalinu, Kurilských ostrovech a Kamčatce. V Japonsku jich je podle oficiálních čísel kolem 30 000. Jejich život byl vždy úzce spjat s přírodou a jejich náboženství je založené na víře, že vše má svou duši nebo božstvo kamui. Zajímavostí je, že se ženy dříve nechávaly tetovat kolem úst, dále jsou Ainu výteční nožíři a jejich nože makiri, bývaly proslulé. Byli výborní lovci, používali hlavně luky a za zabitá zvířata se modlili a zpívali jejich duším. Nejen tyto písně ale mnohé další zpěvy a hudba jako taková naplňovala celý jejich život.
Hudba Ainu má několik podob a bývá doprovázená tanci. Charakteristický je i zpěv rekuhkara. Jde o hrdelní zpěv podobný mongolskému khoomei. Hlavními zpěvy pak jsou yukar, upopo, ihunke a sinotcha.
Yukar
Yukar jsou dlouhé epické písně typu monologů. Jsou to často příběhy a předává se jimi tradice, moudrost i historie o lidu Ainu.
Upopo
To jsou každodenní písně a až tolik se u nich nepoužívají hudební nástroje. Upopo jsou modlitby při pracích, nebo se dají přirovnat k rituálním písním, například tanec s lukem kurimse, který se praktikoval před lovem.
Ihunke
Dalšími písněmi jsou ukolébavky ihunke nebo iyonnonkka, ve kterých se používá falset a zvláštní mručení.
Sinochta
Čtvrtou skupinou jsou písně sinochta (yaisama) zpívané jednou osobou. Jsou to zpěvy o všedních pocitech jako láska, štěstí nebo smutek.
Ainu si pro svou hudbu vytvořili pár nástrojů. Nejznámější jsou tonkori a mukkuri a nejen tyto nástroje popsal Takeshiro Matsuura ve své manze Ezo.

Tonkori (tunjkuř, dongri, tangara, tokari)
Tonkori podle mnohých patří do skupiny citer, byl vytvořen menšinou Ainu na Sachalinu a brzy se rozšířil po celém území tohoto národa.
Celý nástroj má zpodobňovat ženu- hlava, krk, ramena, torzo a nohy a je zdoben motivy moreu, aiushi a sik. Tělo je vyráběno z jednoho kusu dřeva, většinou jde o smrk ajánský a je asi metr dlouhé. Celý nástroj má velikost okolo 120x10x5 cm. V hlavě jsou ladící kolíky, které upínají 2 - 6 strun. Většina nástrojů je pěti strunná. Struny se vyrábí ze střev, jeleních šlach, žíní, tuleních kůží a nyní i z kovu. Struny na těle podpírají 2 můstky. V těle je rezonanční otvor peso (nebo hankapuy). Struny se ladí v a d' g' c' f' a vybrnkává se na ně oběma rukama. Dá se na něj zahrát 5 - 6 not, tedy ani jedna celá oktáva. Při hře se takzvaně rozeznívají vibrace ženy a dřív to byl hlavně šamanský nástroj.
V první polovině 20. století se tonkori téměř už nepoužívalo a až po roce 1970 ho pro svět znovuobjevil Oki Kano.   

Mukkuri  
Mukkuri je brumle, vytvořená lidem Ainu. Vyrábí se z bambusu, je to plátek asi 10x2 cm velký, ve kterém je pružný jazýček, za který se tahá provázkem. Hráči drží mukkuri před ústy, ve kterých se vytváří zvuk. Různým otvíráním a zavíráním rtů se mění intenzita. Na mukkuri dříve hrály převážně ženy, příkladem je asi nejznámější hráčka Umeko Andou.

Kaco (senisteh)
Kaco je bubínek nebo tamburína různých velikostí. Rám je ze dřeva, blána je z kůže jelena kabara. Používal se hlavně při šamanských rituálech.

Dechové nástroje
Mezi ně patří 2 nástroje. Jedním je roh z točitých rohů buvolů nebo jelenovitých. Druhým je cirekekuttar (pehkutu). Jedná se o dlouhé tvrdé stéblo vysokých trav, do kterého se foukalo. Popisují ho jako didgeridoo.

Pararayki
Pararayki je Ainu verze ruské balalajky. Nástroj má trojúhelníkový tvar a 3 struny. Na pararayki hrají hlavně Ainu z ruských ostrovů.

Ainu začali používat i nástroje jiných národů, například housle morin khuur, erhu, bambusové flétny nebo i shamisen, ale to už je jiné téma.

Z mang, kde se objevují tyto nástroje nebo Ainu jako takoví, to jsou Golden Kamui, Kamui Den, Brave Dan (Yuusha Dan), Shumari. K Ainu patří Nakoruru ze Samurai Spirits, Horohoro a Usui Horokeu ze Shaman King nebo Akarupa a Ryuuta z Yuki's Sun (Yuki No Taiyou).
Hlavním animé o Ainu se jmenuje Ninpuu Kamui Gaiden (1969), dále to jsou postavy Okuru ze Samurai Champloo a Jiro z The Dagger Of Kamui. Princ Ashitaka a jeho lid z animé Mononoke Hime vychází z atributů lidu Ainu a Ainu se objevili i ve Fullmetal Alchemist.
Z filmů jmenuji především Kamui Gaiden (Kamui The Lone Ninja; 2009).

Z hudby bych jmenovala hráčky na tonkori Mina Sakai, Koji Yuki, především pak Nishihara Ume (1901- 1977), která byla poslední ze starých zpěvaček a hráček na tonkori, dále pak Umeko Ando (1932- 2004), přední zpěvačka písní upopo a hráčka na mukkuri, která často spolupracovala s Oki Kano. Další hráčkou na mukkuri je Magane Aki (narozena v roce 1993). Ale nejvýznamnější osobou je již zmíněný Oki Kano (narozen v roce 1957). Oki je po otci Ainu. Ve svých 26 letech našel nástroj tonkori a začal se učit hru a tradiční zpěvy a nyní je tím nejdůležitějším novodobým skladatelem Ainu zpěvů. Jeho hudba je v animé Samurai Champloo a Crows. Se svou skupinou Oki Dub Ainu Band tvoří moderní rock ska kompozice. Další známější skupiny jsou Ainu Art Project, Marewrew nebo Ainu Rebels. Posledně jmenovaní tvořili mix hudby Ainu s hip-hopem a rapem.

https://www.youtube.com/watch?v=uEkNxpUhndk
https://www.youtube.com/watch?v=Dv_N2E9_sJ8
https://www.youtube.com/watch?v=_Cyi2znWj4Y
https://www.youtube.com/watch?v=qJhRtXq30Wk

     


8
Ještě několik obrázků.

9
Další díl bych ráda věnovala mandolínám (někdy najdete označení loutny nebo kytary). Ty východoasijské mají hlavní původ v Číně a také se jim říká moon guitars (měsíční kytary). Měsíční díky tvaru těla a kytary podle způsobu hry.

Čína
V Číně jsou tři hlavní nástroje ruan, yueqin a qinqin.
Ruan
Ruan má více jak 2000 letou historii, ale opravdu vznikl za dynastií Qin a Han (25- 250 n. l.) a měl stejný původ jako lutna pipa (díl VIII). Dříve se mu říkalo qin-pipa, později ruan xian podle mistra Ruan Xian. Pak se pojmenování zkrátilo na ruan. A zatímco pipa se dál vyvíjela, ruan nepodstoupil tak výrazným změnám.
Tělo ruan gongming xiang je tvořeno dvěma kruhovými deskami z měkčího dřeva (paulovnie), boky jsou z tvrdšího dřeva barveného na černo. V přední straně jsou 2 rezonanční otvory (yin kong), které mají tvar kruhu, písmene s nebo ptáků. Na krku (qin jing) je hmatník (zhi ban) s pražci (pin). Pražců bylo dříve jen 8, později 12, 13 a moderní verze mají i 24, ty se vyrábějí z bambusu nebo dnes i z plastu. Ořech shankou (místo, kde krk přechází v hlavu) je z kostí, slonoviny nebo plastu. Hlava (qin tou) z tvrdšího dřeva jilmu, lípy, palisandru nebo santalu je vždy zdobená dekorem ruyi (z kosti, dřeva nebo slonoviny) a nachází se v ní ladící mechanika (xian zhou xiang) se 4 kolíky (qin shuan) z rohů nebo dřeva. Ty ladí struny (xian), které jsou z hedvábí a nyní i často kovové. Na těle struny podpírá bambusový můstek (qin ma) a jsou uchyceny v dřevěné části fu xian. Struny se ladí v D A d a/ C G d a pro bass a G d a d'/ G d a e' pro tenor. Zvuk obsáhne celou oktávu. Na ruan se hraje trsátkem z rohoviny (dnes i plastovými) a na verzi laruan smyčcem. Nástroj existuje v různých velikostech (standardní je okolo 70 cm na výšku, 30 cm na délku a 10 cn na šířku, váha kolem 4 kg) jako gaoyinruan (sopran), xiaoruan (alt), zhongruan (tenor), daruan (bas) a diyinruan (kontrabas).
Ruan našel uplatnění v čínské opeře i v lidové tvorbě a cena se pohybuje mezi 3 000 a 10 000 Kč.

Yueqin (yueh qin, yue chin)
Jeho jméno doslova znamená měsíční nástroj a vlastní verze mají i ostatní východoasijské státy, například Korea a její wolgeum.
Nástroj se vyvinul z ruan za dynastie Jin (266- 420 n.l.) a následně se rozšířil po dalších zemích.
Tělo yueqin je stejně jako u ruan kulaté a tvořené ze dvou desek měkčího dřeva (paulovnie), boky z tvrdšího. Oproti ruan je nástroj užší a jeho krk z tvrdšího dřeva je o dost kratší. Pražce jsou z bambusu a může jich být i 17. Yueqin má 4 struny z hedvábí, nylonu nebo kovu. Moderní verze jsou 3 strunné, ty 4 strunné mají občas struny v páru. Hlavu z ebenu, palisandru nebo santalu zdobí dekor ruyi z kosti, kovu nebo dřeva. Struny na těle upíná dřevěný můstek. Jen u některých nástrojů je pod ním malý rezonanční otvor, ale většinou je yueqin bez rezonančního otvoru. Velikost je zhruba 60x37X5 cm a váha až 6 kg.
Nástroj se ladí v g d' g' d'' a zahrajete na něj oktávu. Na hru se používá trsátko.
Jeho zvuk je hlavně v opeře jing xi. Koupíte ho za cenu v rozmezí 4 000- 10 000 Kč.
Xianzi, kuzhu, sixian
Jsou označení pro yueqin čínské menšiny Yi. Jejich nástroje mají různý vzhled, počet strun i různé rezonanční otvory. Délka je kolem 70 cm, šíře pak i 50 cm.
Tchajwanský yueqin
Yueqin z Tchaj-wanu je kombinací několika různých nástrojů, má kulaté tělo jako yueqin, krk s pražci jako loutna pipa, hlavu jako sanxian, velikost ruan a oproti čínským nástrojům se nebarví na černo. Tělo je z měkčího dřeva, krk a hlava jsou ze dvou kusů tvrdého dřeva. Na pražce se používá bambus a první 4 na krku mají trojúhelníkový tvar. Nástroj má malý rezonanční otvor pod úchytem strun. Struny (nyní hlavně nylonové) jsou většinou 2 (zřídka i 3) a ladí se v d a'. Na nástroj se hraje prsty nebo trsátkem a je oblíbený na tchajwanských školách.

Qinqin
Je mandolína, která byla vyvinuta z ruan. Tělo z měkkého dřeva má různé tvary jako kulaté, osmistrany i ve tvaru květu s 6 listy (meihuaqin). Moderní vypadají i jako banjo nebo kytara a jsou potaženy kůží z krajty. Krk je oproti ruan tenčí a delší, standardně má 12 vysokých pražců. Nylonové struny jsou 3 a na těle je může podpírat pohyblivý můstek. Velikost je okolo 80x27x7 cm, váha asi 2 kg. Ladí se v D A d a dá se na něj zahrát 1 oktáva. Na hru se používá i kytarové trsátko.

Japonsko
Gekkin
Gekkin je japonská verze yueqin, který se do Japonska dostal někdy v 17. - 18. století. Jeho tělo je z měkkého dřeva, ostatní části z tvrdého, pražce pak z bambusu, slonoviny nebo kostí. Krk je zasunut do těla. Nástroj má 4 (občas 3) hedvábné struny. Velikost gekkin je asi 70x37x8 cm. Ladí se v A3 D4 D4 D5 a hraje se na něj malým trsátkem ze slonoviny nebo želvoviny. Trsátko má podobu jehly.
Jedním z nejznámějších hráčů byl mistr Nagahara. V Japonsku ale nástroj tak velké oblibě nepropadl.

Vietnam
Dan nguyet (dan kim, dan- nástroj, nguyet- měsíc)
Dan nguyet se vyvinul z čínských nástrojů ruan i yueqin někdy v 11. století. Dan nguyet má delší krk a jen 2 struny, ty jsou z hedvábí, nylonu nebo vlasce. Tělo je z měkkého dřeva, měří asi 35 cm. Zbytek nástroje tvoří tvrdé dřevo. Krk je zasazen do těla a je něm 10 pražců z tvrdého dřeva nebo bambusu. Hlava je z jednoho kusu a má sice 4 otvory pro ladící kolíky, ale používají se jen 2. Nástroj je bez rezonančních otvorů a jeho velikost je 100x37x6 cm. Struny se ladí v G-C1 nebo D1 G1. Vietnamci více hrají prsty. Popřípadě používají plastové nebo želvovinové trsátko. Nástroj je populární v opeře Cai Luong a významnými sólisty jsou Xuan Khai, Tran Luan a Xuan Ba. Cena dan nguyet je v přepočtu kolem 5 000 Kč.

Dan sen
Dan sen vznikl z čínského qinqin. Tělo je také ve tvaru květu, ale vietnamská verze má jen 2 struny. Krk je dlouhý 70 cm. Nástroj má často 17 vysokých pražců. Dan sen je menší než dan nguyet a velikost je 90x28x5 cm. Dan sen se používá především v jižním Vietnamu, hlavně v opeře Cai Luong v dramatech Hat Boi, Tuong.

Dan doan (dan nhat, dan tau)
Dan doan se vyvinul z čínského yueqin. Jeho tělo je z měkkého dřeva, na krku, který je zasazen do těla, jsou pražce z bambusu. Nástroj má 4 (občas jen 3) struny. Je bez rezonančních otvorů a velikost je okolo 60x36x5 cm. Vietnamci pro hru používají trsátka.

Měsíční mandolínu můžete vidět v animé Yokohama Kaidashi Kikou: Quiet Contry Cafe, ruan pak v čínském filmu Love In Disguise (2010). Na tyto nástroje hrají v hudebních skupinách, z Číny to jsou Singularity Band, Hong Kong Chinese Orchestra, Shanghai Chinese Orchestra, ViVA Girls, rockovější Shanren, Chiren nebo občas i Second Hand Rose, z Tchajwanu je mají A Moving Sound a Musou Band, v Kanadě působící čínské hudebnice z Red Chamber a z Vietnamu Phong Nguyen Ensemble. Zvuk těchto mandolín pak dokresluje tvorbu například Guo Brothers, Phoenix Legend, Tang Dynasty, Shangren nebo Jay Chou.

https://www.youtube.com/watch?v=kHkd9cnfGns   
https://www.youtube.com/watch?v=TdMnS7_vq80
https://www.youtube.com/watch?v=a1WXiHMOmuY
https://www.youtube.com/watch?v=FVUFV_RXMTk
https://www.youtube.com/watch?v=mliAIGPHM4U
https://www.youtube.com/watch?v=XvC57OEkNgc




     

10
Ještě několik příloh.

11
Díl s pořadovým číslem deset bude ve znamení rytmů japonských bubnů taiko (wadaiko). Slovo znamená velký buben a označuje nejen samotný nástroj ale i hru na něj.
Japonci měli své bubny už dříve, ale taiko vznikly až na základě čínských a korejských bubnů, které se do Japonska dostaly v období Kofun (6. století n. l.). Tak jako v pramenech nemůžu opomenout mytologický příběh o jejich vzniku, kdy byla bohyně slunce Amaterasu uzavřená v jeskyni a Ame No Uzume ji osvobodila tím, že dupala na sud od sake, zvuk byl tak mohutný, že pohnul kameny a ty se sesunuly a Amaterasu byla volná. Později se ze sudu vytvořil buben.
Dříve se taiko hojně používalo v armádě a při rituálech, jeho rytmus se pak začal uplatňovat i v divadlech kabuki, gagaku a noh. Dnes se hra na taiko stala dost populární a vznikla celá řada skupin, které vystupují třeba na slavnostech matsuri. Dokonce byla vytvořená hra pro Play Station Taiko: Drum Master (Taiko No Tatsujin).
Taiko jsou oboustranné bubny, což znamená, že blána kryje oba konce. Taiko mají různé velikosti i tvary. Na blánu se používá kůže z krav nebo koní (stáří zvířat je okolo 3 let) a tělo bubnu je z různých druhů dřev. Některé typy taiko jsou vyráběny jen z jednoho kusu dřeva. Většinou jde o takové, které je z více jak 1000 letých stromů. Na každý typ taiko je vhodný jiný druh dřeva.
Pro hru na bubny mají hráči paličky nazývané bachi. Jsou v různých velikostech a vyrábí se hlavně z bílého dubu, bambusu a magnolie.
Taiko se dělí do různých kategorií, záleží na výrobním procesu, jestli se dají ladit i na typu hraní. Hlavní rozdělení je podle konstrukce a to na byo-uchi-daiko, shime-daiko a tsuzumi.
Byo-uchi-daiko jsou bubny, které mají kůži přibitou hřeby byo (na větších bubnech je jich i 300 na každé straně). Vyrábí se z jednoho kusu dřeva, většinou jde o japonskou zelkovu, jírovec maďal a kafrovník. Tyto bubny se nedají dolaďovat.
Shime-daiko se dají později ladit díky tomu, že se kůže napíná pomocí provazů. K výrobě menších se používá zelkova, pro větší cypřiš a dřevo není z jednoho kusu. Tělo má podobnou konstrukci jako sud.
Speciální skupina jsou pak tsuzumi. Mají tvar přesýpacích hodin a také se napínají provazy.
Taiko se třídí i podle použití. Pro divadlo gagaku to jsou gagakki, to jsou menší verze shime-daiko, pak sem patří vysoké bubny dadaiko, které měří kolem 120 cm a tsuri-daiko, což je zavěšený buben. Pro hry noh se používají naguta shime-daiko. V doprovodu pro noh se často hraje na taiko jen rukama. A kabuki nejvíce doprovázejí bubny o-daiko.
Taiko se měří v jednotce shaku (asi 30 cm) a velikost může být od 1 shaku až po 6 shaku.
Největším bubnem je o-daiko, měří i více jak 6 shaku (více jak 200 cm) a váží přes 400 kg. Jsou zapsané i v Guinessově knize rekordů. Patří do skupiny byo-uchi-daiko. Při hře leží horizontálně, bubeníci stojí a bubnují na ně největšími paličkami, někdy i ve dvojici. Do skupiny byo-uchi-daiko patří také chu-daiko (jinak miya, nagado daiko). Jejich velikost je 1,6 - 2,8 shaku (48- 85 cm) a váží kolem 30 kg. Při hře bubeníci stojí. Chu-daiko můžou stát vertikálně nebo horizontálně pro hru ve dvojici.
Shime-daiko jsou menší bubny a najdete pro ně také označení naguata shime-daiko. Patří mezi ně tsukeshime-daiko. Ty mají pět velikostí (zhruba od 1 shaku po 5 shaku). Nejmenší je namitsuke, střední jsou nicho-gakke, sancho-gakke, yoncho-gakke a největší je gocho-gakke. Na shime-daiko se často hraje v sedě a používají se paličky z měkčího dřeva, třeba cypřiše. K této skupině se ještě řadí okedo-daiko (okedo). Ty jsou v několika velikostech, pro svou malou váhu se na ně hraje i tak, že je mají hráči zavěšené na ramenou.
Samotní hudebníci byli dříve pouze muži. Podstupovali tvrdý trénink, někteří i asketický život iki. Učili se a i nyní se učí sestavu kroků a pohybů kata, podobně jako v bojových uměních.
Bubeníci nosí tradiční oblečení- úbor muneate nebo vestu happi, dále pás obi, kalhoty matahiki (donburi), boty tabi, čelenku hachimaki, chrániče zápěstí tekkou a chrániče holení kyahan. Dříve muži nosili jen fundoshi a skupina Kodo tak ještě občas vystupuje.
Existuje mnoho stylů hry, rozhoduje i jednotlivý region, ale nejznámějším je dnes kumi-daiko, který vytvořil v roce 1951 Daihachi Oguchi.
Zvuk bubnů může být doprovázen hrou na shinobue, shakuhachi, činely, popřípadě shamisen a koto.
Pořídit si základní sestavu taiko je nákladná záležitost, jen stojánky a podstavce stojí i 10 000 Kč za kus, kvalitní buben shime-daiko kolem 20 000, chu-daiko i 70 000 a o-daiko  hodně přes 150 000. To už pak cena páru bachi (přibližně 600 Kč) je zanedbatelná položka.
Ale pokud se na jejich hru chcete jen podívat, tak doporučuji animé Aki No Kanade, mangy Kingyo Sou a Wadaiko Girls nebo doramu The Rickshaw Man (Muhoumatsu No Isshou, 1958).
Z hudebních skupin jsou nejznámější Wadaiko Yamato, Kodo a Ondekuza, dále třeba Taikoza a Yuzarakuza a Tao. Taiko jsou zastoupeny i ve skupinách NeM, Hinok-Ya, Shinpu, rockovějších Wagakki Band a CrowXClass a u metalových Musashi. Nejznámější českou skupinou jsou Wadaiko Yosa-Yosa.
O taiko by se dalo napsat mnohem víc, takže těchto několik informací je jen základní shrnutí.

https://www.youtube.com/watch?v=IrKtYtFRZgg   
https://www.youtube.com/watch?v=8zSa6Zz2Zrs
https://www.youtube.com/watch?v=pZO47QxV-iY
https://www.youtube.com/watch?v=fcucbhJ-Orc
     
 

12
Setkání / Snímky Mizoguchi Kenji na MFF v K. Varech
« kdy: 25. Duben 2017 - 13:23:24 »
Podle předběžných informací mají letos organizátoři Mezinárodního filmového festivalu v plánu zařadit do programu prý až deset snímků japonského režiséra Mizoguchi Kenji.

http://www.lidovky.cz/mff-karlovy-vary-restaurovany-obchod-na-korze-i-ceny-pro-loache-a-howarda-1qj-/kultura.aspx?c=A170425_114250_ln_kultura_jto

13
Off-Topic / Veselé Velikonoce
« kdy: 13. Duben 2017 - 15:31:16 »
Přeji Vám všem i Vašim blízkým hezké Velikonoce.
A i když už je třeba neslavíte, tak ať je nějaký ten den volna navíc pohodový, ať už v kruhu rodiny a přátel nebo u oblíbeného animé, mangy nebo doramy.

14
Všeobecná diskuze o Hudbě / Re:Hisaishi Joe v Praze
« kdy: 27. Březen 2017 - 00:47:06 »
Kdybys mi to nenapsal, tak by o tom matenrou vůbec nevěděla..... a stydí se za to.  :D
Ne vážně přehlédnout tuhle událost a přitom Hisaishi Joe není žádná ledajaká osobnost. To je pojem. 
 

15
Setkání / Koncert jihokorejských Jambinai
« kdy: 22. Březen 2017 - 17:24:12 »
Dne 12. 4. 2017 bude v Praze v Paláci Akropolis koncert jihokorejské folk rockové skupiny Jambinai.

Ticketpro:
http://www.ticketpro.cz/jnp/hudba/kluby/2012728-jambinai-jizni-korea-.html
Rachot Production:
http://www.rachot.cz/cz/events/jambinai-0
Facebook Jambinai:
https://cs-cz.facebook.com/jambinaiofficial/


Stran: [1] 2 3 ... 6